Helena: Dceru jsem neviděla 14 let. Nezbývá mi nic jiného, než ji unést

Do Rakouska je to z Brna, řečeno s trochou nadsázky, coby kamenem dohodil. Žije tam moje sedmnáctiletá dcera, ale já ji neviděla už dlouhých čtrnáct let.

S jejím otcem, rakouským Čechem, jsem se seznámila v Brně, kde provozoval malou příjemnou vinárnu. Zaměstnal mě jako číšnici a záhy jsem se do šarmantního, vtipného a charismatického Kurta bláznivě zamilovala. I když mi už táhlo na třicítku a měla jsem za sebou dva nevydařené vztahy.

Pak se ale rozhodl, že bude podnikat výhradně v Rakousku, a nabídl mi, abych tam odjela s ním. Neváhala jsem. Byl prostě láska mého života, osudový muž, se kterým bych jela třeba na Kamčatku. O svatbě sice nepadlo ani slovo, ale to mi nijak nevadilo, věřila jsem v sílu našeho vztahu, který, jak jsem si namlouvala, nepotřebuje úřední potvrzení k tomu, aby fungoval.

Odjeli jsme spolu do jeho horského hotýlku v Alpách a já byla v sedmém nebi. S milovaným mužem v pohádkově krásném prostředí. Krátce nato jsem otěhotněla a moje štěstí vyvrcholilo narozením dcery Marie. Zdravá krásná holčička rostla jako z vody. V té době jsem přece jen začala přemýšlet o svatbě, ale Kurt mlžil a kličkoval.

Proč, to jsem se dozvěděla, když byl Marii necelý rok. Kurt byl totiž ženatý! Tvrdil mi, že je svobodný, ale jeho žena Gerda o našem vztahu celou dobu věděla, tolerovala ho, a když se narodila Marie, přijela za mnou a navrhla mi, abychom žili všichni jako rodina a malou vychovávali společně.

Gerda nemohla mít děti a Marie by tak byla alespoň z poloviny její. Byla jsem v šoku, vyděšená, zrazená a podvedená. Jakou hru to se mnou Kurt hrál? Vybral si mě snad od začátku jako potenciální matku dítěte, které by pak vychovával se svou ženou?

Miloval mě vůbec někdy?

Sebrala jsem dceru a vrátila se s ní do Brna. Chtěla jsem být co nejdál od Kurta, jeho ženy a jejich podivného komplotu. Kurt mi psal kajícné dopisy, omlouval se, že mi zatajil své manželství, návrh žít společně jako rodina vznikl v hlavě jeho ženy, on prý miluje jen mě a naši Marii, chce být jen s námi, ať mu všechno odpustím a kdy za námi může přijet.

Zase jsem skočila na jeho sliby… Dovolila jsem mu, aby za námi jezdil, věřila, že už podal žádost o rozvod a že si mě vezme. Jednou vzal Marii na procházku a už se s ní nevrátil. Odvezl ji do Rakouska.

Byla jsem zoufalá, ohlásila jsem na policii únos dítěte, problém však nastal hned na začátku. Jaký únos? Marie se narodila v Rakousku, je Rakušanka. Je teď na návštěvě u svého právoplatného otce. Já jsem sice matka dítěte, ale Češka, a s Kurtem jsme nebyli nikdy manželé.

Mám být za únosce

Kurt mi napsal, že se můžu o Marii soudit, pokud na to mám peníze a hlavně - dobré právníky. A budu-li i nadále naléhat na vrácení Marie, uvede do chodu právnickou mašinerii, která udělá únosce ze mě. Byla jsem to přece já, kdo ji, malou Rakušanku, odvezl bez jeho svolení do Česka.

Současně mě varoval, abych se nepokoušela dceru kontaktovat. Mohla bych tím narušit její psychický vývoj. Na prostředí, v němž žije, si zvykla, a mami už říká jeho ženě Gerdě.

Našla jsem si hodného muže, vdala se, mám dvě malé děti, ale Marie je přece taky moje! Nikdy jsem nepřestala doufat, že ji zase sevřu v náručí. Vždyť i podle rodného listu jsem matka já! Jaké mám možnosti a na čí straně je právo?

Helena

Další články

čtenářů si právě čte tento článek