Dlouhé roky můžete svou výchovou dítě formovat. Co ale dělat, až vyletí z hnízda? Tipy najdete v galerii!

Dvojitá radost

Nikdy nezapomenu na den, když mi dcera po telefonu oznámila, že budu babička. I když venku padaly trakaře a honili se všichni čerti, zalil mě pocit lásky a ohromného štěstí. S napětím jsem čekala, bude-li to kluk nebo holka, abych se mohla pustit do pletení a nakupování drobností. O co větší překvapení byla pro celou rodinu zpráva, že z jedné fazolky jsou dvě a dokonce pár.

Na jednu stranu jsem se nemohla dočkat, až si oba broučky pochovám, na druhou jsem si uvědomovala, že dvojčátka nepřináší jen dvojitou radost, ale i starost, zodpovědnost a finanční náklady. Dceři jsem schvalovala, že si spoustu věcí pořídila z druhé ruky a nelpěla na vybavení za desetitisíce.

Milionová babička

Výbavičku jsme nakonec dali dohromady a jen netrpělivě vyčkávali na den porodu. Vše proběhlo naštěstí bez komplikací. Maruška byla vyčerpaná, ale šťastná. Její muž na ni hleděl jako na svatý obrázek a nehnul se od postele. I když se v mé přítomnosti choval rezervovaně a moc se neprojevoval, chvíle v porodnici byly jasným důkazem, že mezi nimi vše funguje a spolu se cítí uvolněně a v pohodě.

Děti rostly jako z vody. Často jsem si je brala na víkend, aby si mohli rodiče odpočinout. Byly to nejkrásnější chvilky za poslední roky. Hráli jsme si spolu, vymýšleli skopičiny, koukali jsme na pohádky, děti cvičily pro lepší motoriku a já pro ohebnější klouby. Byli jsme sehraní.

Hra nebo život?

Zlom nastal v době, kdy nastoupily do školky. Najednou byl každý výlet do zoo a plyšové zvířátko tabu. Nemohla jsem jim koupit ostružiny ani nové boty. Cítila jsem změnu a ne zrovna v dobrém slova smyslu. Z jednoduchých vět, když se mi děti snažily situaci vysvětlit, jsem toho moc nepochopila, a tak jsem uhodila na dceru.

"V životě je nepotká jenom to dobrý. Chceme je připravit na to, že není samozřejmý, aby měly všechno. Jsou děti, co nemají jídlo ani vodu, nejezdí pravidelně k moři ani nenakupují ve značkových obchodech. Luxus prostě není standard. Je lepší připravovat je na to od dětství!" Myšlenka to byla zajímavá a do jisté míry i pravdivá, ale pořád mi nedocházelo, proč je nutné praktikovat to na mých vnoučatech. Nebudu jim do úmoru strouhat řepu s jablkem jenom proto, že je levná, když jim chci udělat dobrotu z lesního ovoce. Je mi jedno, že děti v Africe strádají. Tahle hra "Na chudobu" se mi vůbec nezamlouvala.

Otrhánci

Hravé víkendy byly čím dál nudnější. Seděli jsme na dvorku a sbírali sedmikrásky. Když jsem jim četla pohádku, poučovali mě, že dobro nemusí vždycky zvítězit, že bohatí by měli dávat chudým, že se nemůžeme spoléhat na kouzla. Chodili v jednom tričku a otrhaných lacláčích ze sekáče. A co hůř, líbilo se jim to.

Už nechtěly poctivý jogurt ani zmrzlinový pohár, ale jen nastrouhanou mrkev a plátky okurky. Dala bych jim všechno na světě, místo toho ke mně jezdí dvě nerozmazlitelné děti, které mě obtěžují naučenými názory. Nikdy je nevezmu k moři ani nekoupím kabátek pro radost. Nerozumí tomu, co se kolem nich děje a stahuje se za smyčku. Je mi jich líto. Snad jednou prozřou a utvoří si vlastní pohled na život - ne rozmařilý, ale vyrovnaný a spokojený.