V galerii se dozvíte, na co má nárok žena samoživitelka.

Bylo mi devatenáct, když jsem otěhotněla, a otci mého dítěte jen o rok víc. Studovali jsme, dítě jsme nechtěli, znamenalo jen komplikace. Na to, že jsem těhotná, jsem přišla až ve třetím měsíci a na interrupci bylo pozdě.

Dítě jsem přivedla na svět, ale nechala jsem ho na vesnici u svých rodičů, kteří si je vzali do pěstounské péče. Já se věnovala studiu a studentským radovánkám, tedy vymetání hospůdek a nezávazným vztahům. S otcem chlapečka jsem se vídala zřídka, ale on, na rozdíl ode mne, ho u mých rodičů celkem často navštěvoval a nosil mu dárky. Bylo mi to jedno, měla jsem úplně jiné zájmy.

Dostudovala jsem, našla si zaměstnání a žila si život svobodné ženy, dokud jsem se neseznámila s Romanem. Vzali jsme se, já čekala dítě, tentokrát chtěné, ale holčička se narodila postižená a zemřela, když jí byly tři měsíce. Moje manželství utrpělo nezhojitelnou ránu. Jeden druhého jsme obviňovali z toho neštěstí, až jsme se nakonec rozvedli. Bývalý manžel si založil jinou rodinu a já zůstala sama.

Vnímala jsem svůj osud jako trest za to, že jsem jako mladá holka opustila svého malého chlapečka, vůbec se o něj nezajímala a nechala ho u svých rodičů. Už mu bylo 12 let, a já ho za tu dobu viděla snad jen pětkrát! Napsala jsem mu jen pár dopisů a na Vánoce poslala poštou obligátní dárek. Vždyť já ho ani nenavštívila! Pocit viny umocňovala samota a beznaděj. Další dítě jsem kvůli těžkým poporodním komplikacím už mít nemohla. Žila jsem citově pustý život, a tak jsem zatoužila mít svého syna u sebe, naučit se být mámou, sdílet s ním jeho radosti a strasti. Bylo to tak silné, že jsem se odhodlala napsat rodičům a dohodnout se s nimi o zrušení pěstounské péče.

Máma mi ve strohém dopise navrhla, abych přijela a se synem si všechno vyříkala sama. Je mu už dvanáct. Měl by mít právo rozhodnout se, s kým chce strávit svůj další život. Jenže moje návštěva nedopadla dobře. Snad jsem si to i zasloužila. Přede mnou stál hezký dospívající kluk. Díval se na mne, jak na cizinku, která vtrhla do jeho života a chce mu ho zničit. „Léta jsem tě nezajímal! Celé roky jsi mi nenapsala normální dopis, nepřijela za mnou! Když jsem byl nemocný, držela mě za ruku babička! Když mě něco trápilo, byli tu jen babička a děda! Někdy přijel i táta, ale ty? Nejsi žádná moje máma! Nechci s tebou nikam jet, nechci s tebou bydlet, nechci tě už ani vidět, protože tě nenávidím!“

Rodiče mi řekli, že to chce čas. Musím se začít se synem sbližovat pozvolna. A tak se o to snažím. Jenže on se při každé mojí návštěvě někam vytratí. Nechce se mnou vůbec mluvit! Možná už je na všechno pozdě. Možná jsou jeho rány nezhojitelné a já budu žít až do konce života s pocitem viny.

Gabriela, Ostrava

Odborník radí

Gabriela je jistě lákavým terčem pro každého, kdo má nutkání ukázat morální převahu. Nechci jí být advokátem, mohu se však pokusit ji pochopit a naznačit možné cesty. Třeba proto, aby se neupnula na jedinou variantu, nyní asi nereálnou.

V devatenácti je málokdo zralý na plnění rodičovských rolí; Gábina zvolila to nejmíň špatné z nouzových řešení. Těžko říct, kam by se synův život ubíral, kdyby se s ním pak aspoň „ambulantně“ stýkala. Ona si místo toho užívala mládí, potom se musela pracně vyrovnávat s postižením a úmrtím chtěného dítěte a s následným rozpadem manželství a s pocity osamění. Její přání mít syna u sebe se sice dá pochopit, bylo však už od počátku poměrně naivní. Vše by možná probíhalo jinak, kdyby začala od snahy o obnovování kontaktů s rodiči a o opatrné „oťukávání se“ s pubertálním synkem. Místo toho si usmyslela, že by ho chtěla mít u sebe. Syn se celkem zákonitě brání vytržení z prostředí, kde mu je dobře.

Bylo by zcela nesmyslné, kdyby se snažila na něj nyní jakkoli tlačit. Kdyby se jí podařilo postupně normalizovat vztahy s rodiči, aniž by v podtextu byla snaha připravit je o dítě, které vypiplali, třeba by se časem normalizoval i její vztah se synem. Alespoň tak, aby si mohli popřát k narozeninám, tu a tam si zavolat a výjimečně se i setkat. Jakýkoli tlak na pilu by jen zvýšil nebezpečí dalších úrazů!

JAK JSOU NA TOM CELEBRITY?

JANA BREJCHOVÁ

V době, kdy se slavné herečce narodila dcera Tereza, byla na vrcholu kariéry a šla z filmu do filmu. Každodenní péče o dítě se do nabitého programu jednoduše nevešla. Dceru proto poslala ke své starší sestře Blance, která se o ni starala od jejích šesti měsíců až do šesti let.

Teta Blána, jak jí Tereza říkala, ji učila chodit i mluvit. „Akceptuji maminčiny důvody, proč to tak bylo, a nic jí nevyčítám,“ říká dnes Tereza Brodská.