V galerii najdete děti, které podle všeho nemusí dodržovat žádná pravidla.

V knize „A dost! Francouzské děti nedělají scény“ popisuje autorka Pamela Druckerman své zkušenosti s výchovou svých děti v Paříži. České matky by se zřejmě hodně divily. Francouzi novým trendům ve výchově dětí nepodléhají, ze svých dětí parťáky nedělají, ve výchově jsou důslední. Své děti milují, ale nebojí se být přísní.

České děti jsou ve srovnání s těmi francouzskými v mnoha směrech jiné. Moderní výchova českých matek nese výsledky. České děti nemají úctu ke svým rodičům, nebo se jich naopak bojí. Naše děti se mnohdy neumí na veřejnosti chovat, chybí jim slušné vychování a sociální inteligence. Kolik dětí v dnešní době umí na ulici pozdravit?

Kromě těchto základních sociálních dovedností, jsou francouzské děti také střídmější v jídle. Starostlivé české matky přehánějí frekvenci jídel, do svých dětí jsou schopné nasoukat šest i více jídel denně. Francouzské děti nejsou zvyklé jíst mezi jídly. Drží se hesla čtyřikrát a dost. Výsledkem je výskyt obezity u dětí ve Francii a v České republice. Francouzské děti mají čtyři jídla denně v pevně určenou hodinu.

Francouzské děti jsou mnohem více na svých rodičích nezávislé. Je to také dáno tím, že jejich matky se vracejí do zaměstnání na plný úvazek od třech měsíců věku dítěte. Mateřská dovolená trvá šest týdnů před a deset po porodu, přičemž si matky často všech 16 týdnů schovají na období po porodu. Francouzský systém umožňuje brzký návrat matky do práce. Děti jsou mnohem socializovanější a samostatnější.

Dalším rozdílem mezi českým a francouzským dítětem je ten, že české dítě je zvyklé mít vše hned i za cenu toho, že si vše umí vynutit hysterickým výstupem. Francouzské dítě je zvyklé čekat, ví, že není na světě samo a že všechno má svůj čas. Děti se tak postupně učí respektovat jiné lidi a čekat, až na ně přijde řada.

Francouzské dítě zná své hranice, které nesmí překročit. Ví, co se od něj očekává, koho má poslouchat, co má povoleno, a co už ne, a podle toho se chová. Nastavené mantinely dávají dítěti pocit jistoty a bezpečí, což například českým dětem také mnohdy chybí.

Fenoménem posledního desetiletí u českých dětí je přehnaný důraz na jejich individualitu. Přicházejí s různými diagnózami už do první třídy, hyperaktivita, ADHD, porucha chování, učení… Každé vyžaduje jiný přístup, ve škole má svého asistenta. To u Francouzských dětí opravdu nehrozí.

K francouzským dětem se od narození přistupuje jako k inteligentním bytostem. Rodiče svým dětem vše vysvětlují. Děti umí všeobecně porozumět mnohem více věcem, nežli si dospělí umí představit.

Výchova dětí ve Francii je v mnoha směrech motivující. České „biomatky“ s frivolní výchovou budou mít francouzskou výchovu jistě opačný, až pohoršující názor. Principy výchovy ve Francii pochopí generace našich matek.

„Francouzky nepodléhají pocitům viny. Pomáhá tomu i všeobecné přesvědčení, že není zdravé, aby matky a děti trávily veškerý čas společně. Příliš těsný vztah matka dítě je tu nežádoucí.“