Směrem k nejistotě

Mé těhotenství probíhalo bez komplikací a nic nenasvědčovalo tomu, že by se zrovna mě měl předčasný porod týkat. Nečekala jsem, že vyšetření na běžné kontrole změní tak rapidně jeho průběh. Fyziologicky jsem byla připravená na porod, a tak mě lékaři vyslali do nemocnice, kde mi okamžitě provedli cerkláž (šešití děložního hrdla) a nasadili kortikosteroidy pro rychlejší vývin plic miminka.

Už to vypadalo, že se záchranná akce podařila, riziko předčasného porodu bylo odvráceno a já si jen pro jistotu poležím dobré dva měsíce v nemocnici. Po osmi dnech ale přišly nepříjemné a čím dál bolestivější kontrakce. Když už se intervaly zkrátily na dvacet minut, byla jsem převezena do nemocnice se zázemím a specializací pro extrémní případy nedonošenců.

Ten den jsem byla ve 26. týdnu a došlo mi, jak moc je situace vážná. Cítila jsem absolutní bezmoc a nechápala, co se stalo, že se moje tělo rozhodlo tak brzy pro porod. Odebrali mi plodovou vodu, aby se ujistili, co za protestem těla stojí. Ve chvíli, kdy se potvrdila infekce, už jsem ležela na porodním sále a poctivě rozdýchávala stále intenzivnější bolesti. V duchu jsem dceru prosila, aby mi kopáním dávala signály, že žije, 1. 8. 2018 tři minutky po šesté večerní přišla Ellenka na svět.

Ty nejkrásnější chvíle, na které se každá maminka těší, vystřídala muka. S pocitem prázdna jsem ležela na lůžku, kolem mě se hemžili lidé v bílých pláštích. Na bonding nebo pomazlení jsem mohla zapomenout, jen koutkem oka jsem naši princeznu zahlédla a hned ji odnášeli do vedlejší místnosti a připraveného inkubátoru. Situaci jsem ustála jen díky tatínkovi Ellenky a mojí mamince, které jsem si k porodu vyžádala. Čas se najednou zpomalil a každá minuta pro mě představovala věčnost.

Konečně se rozrazily dveře, v nich stál doktor a nesl mi čerstvé zprávy o Ellence. “Bojovali jsme, ze začátku nedýchala, ale po deseti minutách naskočila. Umí zčásti dýchat sama, a tak nakonec nebylo třeba intubace, ale postačila plicní ventilace. Budeme vás průběžně informovat.” Do ruky mi vtiskl lístek s mírami a odešel. Měla jsem pocit, že musí nějaká čísla chybět. Vážila muších 690 gramů a měřila 34 centimetrů. Na pokoji jsem celou noc probrečela a padla na psychické dno. Pocit prázdnoty, beznaděje a hlavně viny mě doháněl k šílenství.

Bude líp

Váha Ellenky klesla přesně tak, jak to u čerstvě narozených dětí bývá. Dostala se na krizovou hranici 640 gramů. Proces uzdravování byl nekonečný. Naděje padesát na padesát nás jako rodiče ubíjela. Dlouhé měsíce jsem žila ve strachu, že může být během minuty konec. Náhlá smrt ale nebylo jediné riziko, které naši princeznu obcházelo. Bez varování mohlo nastat krvácení do mozku, které způsobuje mentální postižení, hluchotu, slepotu nebo jiné závažné komplikace.

Deset dnů po porodu nastal konečně ten šťastný okamžik, když jsem si mohla svůj uzlík lásky pochovat. Byla tak maličká, zranitelná a bezbranná! Ale já byla poprvé pyšná máma se svou dcerkou přitisknutou na hrudi. Neustále jsem jí byla nablízku a pozorovala, jak bojuje za každý den. Po 36 dnech ukázala ručička na váze nad jeden kilogram a začalo se blýskat na lepší časy, i když vyhráno jsme ještě zdaleka neměli.

O měsíc později už se zbavila kyslíkových brýlí a dokázala dýchat bez přístrojové podpory. Trvalo to neuvěřitelných 99 dnů, než jsme si mohli Ell odnést domů s tím, že byla prohlášena za zdravou (vyjma diagnóz spojených s předčasným porodem). Nedávno oslavila první biologický rok na světě, 365 dnů od narození. Ve skutečnosti ale musíme 3 měsíce a 9 dnů, které strávila v nemocnici, odečítat. I když nás prozatím nepotkaly žádné zdravotní komplikace a pod častým lékařským dohledem bude ještě minimálně dva roky, strach o ni nás neopouští a i já budu potřebovat ještě spoustu času na vyrovnání se s takovým kolotočem.

Máma malé Ellen

Neměla jsem v úmyslu uveřejnit Ellenčin příběh na sociálních sítích, ale zpětně se na to dívám jako na terapii, díky které jsem udžela balanc a nesložila se jako domeček z karet. Později se mi začaly ozývat maminky, které si peklem kolem předčasného porodu už prošly nebo ho právě prožívají. A tak profil “Máma malé Ellen” začal pomáhat nejen mně, ale i spoustě maminek a rodin. Je to jako deníček a úložiště vzpomínek a fotek, pocitů a myšlenek. Dnes už vím, i díky všem maminkám kolem mě, že i předčasně narozené dítě může být milované, zdravé a šťastné.

Každé desáté dítě se v České republice narodí předčasně. Těší mě, že mohu lidem předat více informací o porodu i dětech. Maminky se nemusí stydět a propadat beznaději, stačí mít podporu a vědět, kde najít informace a pochopení.