Marie: Svým dětem jsem dala vše, dnes jim nestojím ani za telefon

Prohlédněte si všechny fotografie (10)

Děti mají svou hlavu a často si nemůže rodič vyčítat, že něco podcenil. Jen čekat a tiše pozorovat.

Ne každý rodič ustojí odchod dětí za svým vlastním životem. V galerii najdete tipy, jak se na novou situaci připravit!

Kolik je moc?

Vždycky jsem chtěla velkou rodinu. A manžel moje nadšení sdílel. "Výroba" dětí nás bavila stejně jako jejich výchova a starost o ně. Já i Martin jsme rodinné typy, které přirozeně naplňuje péče o ostatní. Kdyby nás nelimitovala velikost domu a peníze, zřejmě bychom neskončili jen u čtyř dětí. Příbuzní a známí nad námi kroutili hlavou a zatímco si opečovávali svoje vymazlené dítě, my kolem sebe měli pořád rušno. Tolik přírůstků něco stojí, a tak jsme si nemohli dovolit úplně všechno. Život jsme proto postavili na jiných hodnotách - pomoci, naslouchání, večerech u společenských her a výletech po Čechách.

A jsou pryč

Děti rostly jako z vody. S Klárkou, Jakubem, Bertem i Alenkou jsem měla skvělý vztah. Nemohli si dovolit vše, ale byli jsme jako kamarádi. Mohli se mi se vším svěřit, diskutovat, požádat o pomoc. Stejně tak Martina. Jak děti dospívaly, nacházely svůj vlastní svět a naše "škatulka" jim začínala být malá. Věděla jsem, že ta doba přijde, ale snášela jsem to velice špatně. Dokud z hnízda nevyletěla nejmladší dcera, měla jsem se na koho upnout, ale pak nastalo peklo. V hlavě i srdci jsem měla prázdno, nikdo si nepřišel pro pohlazení ani pro radu. Martin mou pomoc nepotřeboval, fungoval jako samostatná jednotka a moje marné pokusy o přehnanou péči, kterou jsem si kompenzovala odchod dětí, posílal do věčných lovišť.

Každý po svém

Dokázala jsem jediné. "Vynutila" jsem si pravidelný telefonický hovor, abych je mohla aspoň slyšet a přesvědčit se, že jim bez mámy nic neschází.

Klára se odstěhovala za přítelem na Moravu, našla si práci jako asistentka advokáta, chodí v kostýmku a o mou přehnanou starost nemá zájem.

Kuba pracuje jako průvodce a jezdí po světě. Jednou je v Izraeli, podruhé na Madagaskaru. Těžké ho zastihnout. Jako omluvu mi pravidelně posílá fotografie z cest.

Albert se upsal trainee programu v automobilovém průmyslu a zaměstnavatel ho poslal na půl roku do Frankfurtu. V práci je od rána do večera a téměř o něm nevím.

Alena odjela původně jen na půl roku na Erasmus, ale uchytila se a z šeti měsíců už jsou dva roky. Studium přerušila a užívá si bez rodičů daleko za hranicemi. Tu mám ještě částečně v hrsti, protože jí pravidelně posíláme peníze. I tak se ale vděku často nedočkáme.

Do krve

Na Vánoce a narozeniny se musí všichni dostavit domů, trvám na tom! Vlastně... Trvala jsem. Po posledním fiasku váhám, jestli mi to za ty nervy vůbec stojí. Děti se hádaly jako italské prodavačky kvůli levnějším rajčatům. Každý si hájil svůj vlastní život, povyšovaly se jeden nad druhého a nezapomněly hodit i pár narážek na nuzné dětství. Bylo mi do breku. Martin se po chvíli sbalil a odešel kutit do dílny, ale já neměla kam utéct.

Takhle jsem svoje děti nevychovala. Nepoznávám je a je mi z toho smutno... Naštěstí mi zůstaly vzpomínky na jejich dětství a naše krásné chvilky. A těším se na vnoučata, třeba si pak zase ti čtyři na mámu vzpomenou a budou mi je svěřovat na hlídání. A já je naučím vykládat pasiáns a rozpoznávat luční kvítí. 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky