Nejspíš by se dalo říct, že je jim každé náboženství jedno, že jsme sice slavili doma křesťanské svátky, jako jsou Vánoce a Velikonoce, ale jenom proto, že slavení je hezká tradice. V životě jsme snad nebyli v kostele, ale vlastně ano, jednou kdysi dávno o Štědrém dnu na půlnoční mši, ovšem to se snad ani nepočítá, to je spíš kulturní zážitek. Islám je něco jiného, není v Česku obvyklý a lidé se ho bojí.

S Achmedem jsem se seznámila a provdala se za něj dávno před tím, než začaly velké nepokoje v arabském světě a celá záležitost s uprchlíky. Dneska bych však jednala stejně. Islám má pro nás historicky špatný zvuk a lidé ho neznají. Nevědí, kolik úžasných vědeckých objevů z arabských zemí pochází, jak skvělí to vždycky byli lékaři, chemici či astronomové nebo i básníci. Ani moje máma dodnes nechápe a nemůže skousnout, proč mám za manžela zrovna muže z muslimské země, proč jsem si nevzala někoho obyčejného, s kým by si víc rozuměla. Nezbývá jí nic jiného než to přijmout. S mužem se také hodně snažíme, abychom nijak nenarušovali rodinné zvyky a nerozbíjeli naše tradice. Takže třeba chodíme i s dětmi na návštěvu k babičce a dědovi právě na Vánoce, i když vlastně nemáme co slavit. Jenom jsme mámu poprosili, aby třeba na chlebíčcích nebyla šunka, protože vepřové nejíme, ale to přece není žádný problém.

Jak to vlastně všechno začalo, jak to, že nemám za manžela nějakého spolužáka a nežiju normálně po česku? Svého manžela jsem před čtrnácti lety poznala na vysokoškolském setkání ve Španělsku. Byl to letní pobyt, kdy jsme měli kromě krátkého studia ještě taky poznávat Barcelonu, starali se o nás tamní studenti z různých zemí. Vlastně si nás „rozebrali“, aby nám ukázali, kde co ve škole je, a taky nám dělali průvodce na výletech. Já jsem se dostala právě do skupinky, kterou vedl Achmed, mluvili jsme spolu všichni anglicky. Bylo nás deset, víc kluků než holek, ale on mě mezi nimi zaujal hned. Byl o tři roky starší než já, seriózní, ale byla s ním legrace. Věděl opravdu hodně o celém Španělsku a jeho dějinách, i když se narodil v Palestině a taky tam měl celou rodinu. Měli jsme spoustu příležitostí si povídat a líbilo se mi na něm i to, že když šli ostatní kluci někam do klubu v noci „pařit“, on si dal jenom minerálku, protože alkohol pít nesmí. Mluvili jsme spolu o všem možném a zaujalo mě, jak máme na hodně věcí stejný názor, i když pochází z jiného konce světa než já a má za sebou jiný život. Jeho země je prakticky pořád ve válce, to si tady neumíme představit.

Vyprávěl mi, jak žije jeho rodina, o sestrách a mamince a mně se moc líbilo, jak hezky o nich mluvil. Líbilo se mi taky, jak popisuje jejich život, že jsou doma mezi ostatními ženami a pečují o dům a děti. To bylo něco úplně jiného, než jsem znala od nás. Čeští kluci a muži nejsou vychovaní k tomu, aby se o svoje ženy starali. Neznám nikoho, kdo by své ženě řekl: „Buď hezky doma, to je tvoje práce, starej se o náš byt a děti a já mám povinnost tě uživit.“ Podle Achmeda není starost ženy, aby někde vydělávala peníze, ale aby byla doma a pečovala o svoji rodinu. On podle své víry musí udělat všechno proto, abych se cítila zabezpečená a o naše děti bylo postaráno. Když jsem to slyšela poprvé, o pravidlech islámu jsem neměla ani tušení. Ale protože mě Achmed opravdu zaujal, rozhodla jsem se zjistit si víc, a co jsem zjistila, to se mi líbilo. Nechala jsem si od něj všechno vysvětlovat a to zase zaujalo jeho.

Začali jsme spolu chodit, ale ne v tom západním slova smyslu. Jen jsme si povídali a začali řešit, jestli bychom spolu mohli žít. A jestli jsme připravení se vzít. Tady můžou muži klidně žít s ženou „na hromádce“ a nemít k ní žádné povinnosti a ženy jim to musí dovolit, aby nezůstaly na ocet, protože tak to je obvyklé. A kdyby odmítla jedna sex bez svatby, najde se hned jiná, které to vadit nebude, a přitom ten muž na sebe nebere vůbec žádné závazky. Opravdu nevím, co je na tom správného. Čím víc jsem se islámem zabývala, tím víc se mi líbil. Achmed mi vysvětlil, že pokud bychom spolu chtěli být, musím přijmout i jeho náboženství.

Nenašla jsem v něm nic, co by se mi nelíbilo nebo s čím bych nesouhlasila. Nosit zahalené vlasy a tělo pro mě nebyla žádná překážka. Achmed je z Palestiny a tam nikdo ženy nenutí zahalovat si taky tvář a za druhé, víte, že nemuset se předvádět je příjemné? Nikdy jsem nebyla typ ženy, co se musí někde ukazovat v upnutých šatech nebo v bikinách. Spíš jsem stydlivá. Nebavilo mě nikdy řešit, co si zrovna který den mám obléct a jestli je to podle módy. Ani jsem módě nikdy moc nerozuměla a je mi dost jedno, co mám na sobě. Je mi příjemné vědět, že se můj muž nedívá na ženy, protože ostatní chodí taky zahalené a nedráždí jeho představivost. Tady v Česku to tak samozřejmě není, ale když jsem s ním byla navštívit jeho rodinu a jeho zemi, cítila jsem se zahalená moc dobře a věděla jsem, že on na žádnou jinou ženu nezírá, protože tam na ulici nepotká nikoho, kdo by měl odhaleno víc, než je slušné.

Jiná kultura, jiné zvyky. Zní to možná zvláštně, ale já s jeho stylem života nemám žádné problémy. Líbí se mi i to, že společnost se dělí. Muži zvlášť, ženy zvlášť. Takhle to bylo i na naší svatbě, kterou jsme měli tady. Po obřadu se společnost rozdělila a já byla s ženami a dětmi. A bylo mi moc příjemně. Stejně to vypadá i dneska, já se stýkám s ženami a Achmed s muži, připadá mi to úplně přirozené, mnohem přirozenější než různé firemní večírky, kde se všechno promíchává – a pak to špatně dopadá. Neznám to z vlastní zkušenosti, ale z televizních pořadů nebo Facebooku, i když je pravda, že Achmed není rád, když si tam takové věci čtu nebo se dívám na nějaké nevhodné filmy. Ale opravdu nepatří k těm, kdo by ženě něco zakazovali, i když fakt je, že někteří jeho kamarádi jsou přísnější a víc svoji ženu a děti hlídají.

Jsem opravdu ráda, že ho mám, a vážně jsem neobjevila nic, co by mi na něm vadilo. Moje máma někdy nadává, že jsem nemusela studovat vysokou školu, když jsem pak zavřená doma, ale mně to takhle vyhovuje. Jsem přesvědčená, že by doma ráda byla spousta žen, jenomže jejich manželé je neuživí a ani se o to nesnaží. Kdyby jim to přikazovalo náboženství, tak by to vypadalo jinak, místo po hospodách by seděli ještě večer v práci, aby svoji rodinu zaopatřili. Přemýšlím o tom, že se s ním a s dětmi do Palestiny odstěhuju, ale spíš zůstaneme tady, žije se nám tady oběma opravdu hezky.

Líbí se vám Kafe.cz? Čtete rádi naše články? Přidejte se k nám i na Facebooku!