Dám tě do dětského domova. Bude ti líp!

„Ty děti plakaly a prosily rodiče, ať je neopouštějí,“ vzpomíná s pohnutím Courtney Andersonová, sociální pracovnice z Nebrasky v USA. „Nechápaly, proč mají najednou zůstat v nemocnici a nemůžou se vrátit domů. Věděly jen, že už je to navždycky.“

V období Vánoc býváme pozornější a více štědří než jindy. Snažíme se více pomáhat potřebným, často přispíváme na opuštěné děti nebo charitu obecně. Proto nás vždy zarazí, když se stane to, co koncem roku 2008 v nenápadném a jinak dosti ospalém americkém státě Nebraska.

Odehrávaly se tu totiž scény hodné pera Charlese Dickense (či Stephena Kinga?). Rodiče a opatrovníci zde přišli odevzdat do státní péče celkem 35 dětí s tím, že se o ně nemůžou nebo nechtějí starat!

Nejstarším z odkládaných dětí bylo 17 let, pouze šest z nich bylo mladších 10 let a ani v jednom případě nešlo o kojence. S cílem zbavit se potomků přijížděli do Nebrasky dokonce lidé z jiných amerických států.

Tak vám vezu kluka

Kuriózní situaci zavinila chyba nebraských zákonodárců (zmetky nevyrábějí jen naši poslanci). Když zde v jako posledním americkém státě schvalovali Safe-Haven Law (doslova zákon o bezpečném útočišti) určený na ochranu nechtěných novorozenců, nedopatřením v něm použili výraz dítě bez jakéhokoli věkového omezení.

Něco může napovědět pohled na děti, jež byly dány do péče státu Nebraska. Tamní ministerstvo zdravotnictví zveřejnilo údaje o 30 z celkového počtu 35 „odevzdaných“ nezletilců. Není asi překvapivé, že 28 z nich pochází z rodin s pouze jedním rodičem.

Ve 22 případech byl v minulosti navíc některý z rodičů vězněn. Pouze 8 ze všech dětí je z afroamerických rodin. A 27 dětí bylo už někdy v péči psychologů.

Unikátní byl případ muže z Omahy, který do nemocnice univerzity v Creightonu přivedl všech devět svých dětí ve věku od 1 do 17 let. Zemřela mu manželka a sám už neměl sílu o ně pečovat (přestože celá rodina v podstatě stejně žila ze sociálních dávek).

Obama to vyřeší?

Omyl zákonodárců v Nebrasce umožnil zviditelnění problému, který je přítomen všude ve světě: totiž že řada rodičů není k výchově svých potomků způsobilá, nezvládá je nebo jich má z nejrůznějších důvodů plné zuby (ostatně při jedné rozhlasové diskusi o babyboxech v České republice zazněl telefonát otce, který se s nadějí v hlase ptal, zda může k boxu přivázat svého jedenáctiletého syna).

Příklady problémů s dětmi bychom našli už ve Starém zákoně. Jedná se zkrátka o jeden z trvalých úkazů provázejících lidstvo. Za bohapustou iluzi je ale nutno považovat představu, že jakkoli bohatý stát dokáže v této souvislosti vyřešit víc než jen malou část těch nejkřiklavějších případů.

Přesto samozřejmě politikové usilovně halasí, že to lze a že jde pouze o peníze. Bývalá první dáma USA Rosalynn Carterová se tak třeba nechala slyšet: „Jsem opravdu zarmoucena tím, jak se u nás zachází s dětmi. Víme, co pro ně máme dělat, ale neděláme to. Ignorujeme své děti a pomáháme jim, teprve když se dostanou do problémů.“

Události v Nebrasce pak prý „nejsou žádné překvapení“, nýbrž „příležitost posílit systém pomoci státu“. To by si ale vyžádalo miliardy dolarů, odkud je však má prezident Barrack Obama vyčarovat?

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


RAINMAN (Rainman)

Moje dítě je autista

Je zajatcem ve vlastním těle a žije ve světě, jehož je jediným obyvatelem a kam se nikdo další nedostane. Autista. Zatímco pro většinu lidí jsou…