Staňte se předplatitelem našich časopisů
mojepredplatne.cz

Chci zpátky svou adoptivní dceru!

Zdroj:

Nevím, jak se to mohlo povést. Jakmile člověk jednou adoptuje dítě, je přece jako jeho vlastní a původní rodič by se o něm neměl dozvědět. Přesto se moje dcera Anna a její biologická matka setkaly.

Že je adoptovaná, jsem Anně prozradila, až když jí bylo 13 let. Asi jsem to měla udělat dřív, ale ona byla tak šťastná, stejně jako my. Nechtěla jsem jí narušit dětství a nasadit jí brouka do hlavy. Teď za to draze platím.

Anna na informaci nereagovala nijak výbušně, protože jsem ji pozvolna připravovala. Vyprávěla jsem jí příběhy o dětech, které přišly o vlastní rodiče a vyrůstaly s adoptivními. „A nechceš mi náhodou říct, že jsem taky adoptovaná?“ zeptala se mě na rovinu. Tak jsem šla s pravdou ven.

Chvíli jen tiše seděla a mlčela. „Moje vlastní máma mě nechtěla? Ona mě odložila? Nelíbila jsem se jí?“ Vysvětlila jsem Anně, že její maminka by si ji určitě nechala, kdyby nebyla v tíživé situaci.

„A jaká situace může být asi tak tíživá, že máma odloží vlastní dítě,“ řekla zarputile a já v jejím hlase cítila podtón hluboké citové rány. Snažila jsem se jí vyjmenovat různé takové situace, ale nechtěla o nich ani slyšet. „Asi jsem byla hnusné mimino, když se mě zbavila! A vůbec, ona mě nemohla mít ani trochu ráda!“

Chtěla matku poznat

Pokusila jsem se dceru ujistit, že i když ji její máma milovala, nemohla konat jinak a udělala pro ni to nejlepší, co mohla. Umožnila jí, aby si ji vybrala a s láskou vychovávala jiná rodina. Mohla ji přece nechat v kojeneckém ústavu a pak v dětském domově a jednou za půl roku ji navštívit nebo jí poslat pohled.

„Takový život bys chtěla?“ Řekla mi že samozřejmě ne, ale že by onu ženu ráda poznala. „Třeba jsem jí podobná. A třeba jsem po ní zdědila nějaké strašné geny. Co když byla zločinec?“ Ujistila jsem Annu, že její matka žádný zločinec nebyla. Bylo jí sedmnáct, studovala a dítě si nemohla dovolit.

Zdálo se, že Anna situaci přijala. Párkrát jsme to téma ještě otevřely, ale pak nastal klid a já doufala, že už nebude po matce dál pátrat. Jenže ona ji tajně celé čtyři roky hledala!Anně bylo 17 let, když mi novinu oznámila.

„Našla jsem ji a v neděli přijde na oběd,“ jásala. Dodnes nevím, jak to udělala, nechce mi to říct. Žádný úřad jí přece nemohl identitu biologické matky sdělit! Stála jsem před ní jako solný sloup. Čtyři roky mi tajila svou přímo detektivní činnost. Nic jsem na ní nepoznala. Nebo to byla její matka, kdo se usilovně pídil? A tak jsem jen kývla, dobře, ať tedy přijde na oběd, aspoň se poznáme.

Trápím se!

„A budeme rodina, mami, ona je báječná, bude se ti líbit! No a já mám teď dvě mámy!“ V neděli přišla – mladá, krásná, trochu rozpačitá. Přinesla mi kytici růží a velkou bonboniéru. Děkovala mi, jak dobře jsem její dceru vychovala, jaká je z Aničky krásná chytrá dívka a dobrý člověk.

„O všechna léta s ní jsem přišla,“ říkala se slzami v očích. „Musíme si to teď vynahradit,“ a vzala Annu za ruku. Dcera na ni koukala jako na svatý obrázek. To, že je výtvarnice, Anně nesmírně imponuje. Je vdaná, žádné jiné děti nemá. Její manžel – sochař – o Anně ještě neví, ale prý bude rád.

„A teď budeme slavit společně všechny svátky, narozeniny a Vánoce, pojedeme všichni na dovolenou. No to bude úžasné,“ Anna přímo klokotala blahem. Ale já její nadšení nedokázala sdílet, i když bych měla být spokojená, když je šťastná moje holčička.

Jenže mi to nejde. Jsem sobecká? Majetnická? Asi ano, chci mít svou dceru zase zpátky! Ale už to asi nebude možné. Anninu matku nemám vůbec ráda, připadá mi nafoukaná, sobecká, nadřazená a snobská. Předstírám, že je všechno v pořádku, a trápím se. Co mám dělat?

Jiřina

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Nejvtipnější bláboly

Nejvtipnější bláboly

Jakými nejvtipnějšími hláškami umí překvapit světové celebrity? Vybrali jsme pro vás ty nejlepší, u kterých se zaručeně pobavíte. A nemusí to být jen…

Akční letáky