Červenám se odmalička. Rodiče, veškeré příbuzenstvo a samozřejmě i sousedky to považovali za roztomilé. „To jsou tvářičky - jako jablíčka,“ vrněly tety blahem. K
Změňte vůči trápení postoj
Odpovídá hDr. PETR ŠMOLKA, psycholog, Poradna pro rodinu Praha 12
- Už jsme si zvykli setkávat se v této rubrice s řadou i neuvěřitelných „masakrů“. Vedle nich vám dnešní příběh může připadat nepatřičně. Tolik řečí kvůli kapce nachu ve tvářích! Jenže problém není ani tak samo červenání jako především pocity s ním spojené! Ne nadarmo se hovoří o tzv. ereutofobii, tedy o chorobném strachu z červenání. Je to jedna z nejčastějších fobií vůbec. Podobně jako třeba arachnofobii (chorobný strach z pavouků) ji nelze vůlí zvládnout. Před pavouky však můžeme v utéct, sami před sebou ovšem nikoli.
- Tisíckrát bychom se mohli pokoušet Jarmilu přesvědčovat, že je její červenání vlastně půvabné. Marně! Stokrát jí můžeme říkat, že jsou mnohem horší věci v životě, a ona nás právem pošle do háje. Kdo něco podobného nezažil, stěží jí porozumí. Fobie nelze zvládnout pouhým rozumem, zároveň jsou však poměrně dobře léčitelné kombinací léků (proti úzkostem) a kognitivně behaviorální psychoterapie.
- Možnosti „svépomoci“ jsou sice omezené, i zde se však některé postupy osvědčují. Jedna je změna postoje vůči zdroji trápení. Nesnažit se nic zakrývat a maskovat, ale právě naopak to raději prostě předem přiznat. „Nezlobte se, jen bych vás chtěla upozornit, že se dost často červenám. Nevím proč, prostě se mi to občas děje.“ Pomoci můžou i tzv. paradoxní instrukce: tak dvakrát třikrát denně si udělat chvilku, stoupnout si před zrcadlo a usilovně se snažit navodit si pocity, které vedou k tomu, že se červenáme. Vybavit si takové situace a záměrně se o červenání pokoušet.
- Až zjistíte, že si umíte červenání sama navodit, pak jste ho dostala pod vědomou kontrolu. Pokud si něco umím záměrně navodit, tak nad tím získám převahu a moc. Mám-li nad něčím moc, můžu se na stejném principu rozhodnout, že se mi to dít nebude. Zdánlivě primitivní, ale účinné.