Čekám dítě, ale nevím, kdo je otec

Zdroj:

Nevěřila bych, že se to stane zrovna mně. Že budu mít ráda dva muže, svého manžela a taky přítele z dětství. Že otěhotním, ale nebudu vědět, který z nich je otec.

Jsem sedm let vdaná. Vdávala jsem se z lásky a svého muže Karla pořád miluju. Jistěže už to není ta žhavá a vášnivá láska jako v prvních dvou letech manželství, ale Karel pro mě znamená jistotu, oporu a bezpečný přístav. Ráda se na něj dívám, když si pochutnává na večeři nebo když seká trávu na zahradě. Vyzařuje z něj klid a pohoda.

Byla jsem šťastná manželka, dokud jsem po letech nepotkala kamaráda z dětství Vladimíra. Měla jsem ho ráda už od školky. Bydlel kousek od nás, naše mámy se kamarádily a my strávili spoustu času při společných hrách.

Dlouho jsme se nevideli

Chodili jsme spolu i na základku a byl to právě Vláďa, kdo mi dal v osmičce první pusu.

Pak jsem se spolu s rodiči přestěhovala a Vláďu jsem od té doby neviděla. Ze začátku jsme si dopisovali, ale pak převládly jiné zájmy a já na něj téměř zapomněla.

Téměř. Když jsme se po letech náhodně setkali a Vladimír mě pozval na kávu, povídali jsme si hlavně o společném dětství. Všechny vzpomínky se mi náhle vynořily. Dokonce jsem ucítila tu první pusu.

Vyměnili jsme si telefonní čísla a se slovy Někdy se zase musíme sejít jsme se rozloučili. Políbili jsme se na tvář jako dávní přátelé, ale mým tělem projelo nečekané chvění.

Sešli jsme se dřív, než jsem čekala. Zavolal Vladimír. A že má dva lístky na skvělé divadelní představení, jinak beznadějně vyprodané. Doma jsem se vymluvila, že jdu do divadla s kamarádkou Janou (hned si u ní zajistila alibi). Vůbec jsem si nepřipustila, že dělám něco nepatřičného.

Vždyť manželovi tím, že se sejdu s Vladimírem, přece nijak neublížím. Kdybych mu řekla pravdu, zbytečně by žárlil a stejně by nic nepochopil.

Skvělý sex

Divadlo bylo skvělé a posezení u sklenky vína završilo příjemný večer. Tentokrát jsme si už schůzku domluvili.

Nalhávala jsem si, že Vladimír je jen kamarád, s nímž mě spojují vzpomínky. Ještě než jsme se stali milenci, mi můj vnitřní hlas napovídal, že mě Vláďa přitahuje i jako muž. A že pokud cítí totéž co já, nebudu se vývoji událostí bránit.

Milování s Vladimírem bylo jako z jiného světa. Nikdy jsem nic podobného nezažila. Byli jsme jako puzzle, stvořeni jeden pro druhého.

A přitom jsem měla pořád ráda svého manžela! Či snad už neměla? Vnímala jsem ho pouze jako oporu a jistotu? Byla jsem do Vladimíra opravdu zamilovaná, nebo šlo jen o poblouznění? Nedokázala jsem si odpovědět. Možná jsem ani nechtěla.

Zakázala jsem si přemýšlet o budoucnosti, jenže jsem otěhotněla. Po dítěti jsem léta toužila. Teď se mi přání splnilo, ale místo radosti cítím strach. Nevím, kdo je jeho otec.

Nechci na Karla ušít boudu a tvrdit, že dítě je jeho, jistotu přece nemám. Ani Vladimírovi jsem nic neřekla: je ženatý, má dvě děti a v manželství nestrádá.

Co teď?

Na interrupci jít nechci, takže mi nezbývá než se manželovi přiznat, sbalit si kufry a odejít. Bude nešťastný a zklamaný. Vždyť jsem ho zradila, lhala, podváděla. Jinou možnost však nemám.

Nebo snad ano? Třeba odejít a nic mu neříct? Váhám, je-li moje rozhodnutí vychovávat dítě jako svobodná matka správné. Možná bude třeba udělat dítěti genetické testy pro případ onemocnění – a k tomu je třeba biologický otec. Jsem už na začátku třetího měsíce a měla bych se rozhodnout co nejdříve.

Aneta

Mlčet je někdy zlato

PhDr. Petr Šmolka, psycholog, psmolka@volny.cz

  • Ještě před pár týdny by Anetu ani ve snu nenapadlo, že by mohla manžela opustit. Kdo si občas nezavzpomíná na mládí a na první lásky!? Setkání s nimi (zvláště až po letech) však bývají poměrně riziková. Zvláště pak u vztahů, které zůstaly takzvaně nenaplněné. Náhle je tu někdo, s kým nás pojí nejen společné vzpomínky, ale často i společná touha završit kdysi pouze započaté. Přesto je téměř jisté, že za jiných okolností by se oba, Aneta i Vladimír, zanedlouho vrátili do bezpečných přístavů svých rodin. To by je (zatím pouze ji) nesměla ale zaskočit Anetina gravidita. Neví, který z nich je otec, ví jen, že interrupce je pro ni nepřijatelná.
  • Na takové rozhodnutí má jistě právo. Víc mě děsí její úvahy o možnostech řešení. Jako by měla potřebu potrestat se za to, co spáchala. Kterákoli z uváděných variant vytrestá ovšem nejen ji. Odejde-li od manžela, lhostejno jestli poté, co vše přizná, nebo bez vysvětlení, vytrestá i jeho a dítěti nedá sebemenší šanci narodit se do úplné rodiny. Odejde-li bez vysvětlení, pak je navíc stejně téměř jisté, že se manžel pravdu dozví. Už proto, že ze zákona by byl považován za otce. Pokud by měl otcovství úspěšně popřít (jinak by měl vůči dítěti povinnosti, ale i práva), pak by zřejmě došlo i na genetické testy. Jak by asi Anetě bylo, pokud by prokázaly, že otec je on?
  • Zmíněné řešení má v sobě ještě jedno riziko. Předpokládejme, že Vladimír není slaboduchý. Pak mu pravděpodobně dojde, že by mohl být otec. Rozhodne-li se danou roli také alespoň nějak plnit, máme tu hned dalších pár nešťastníků (přinejmenším jeho ženu a děti); byť by otcovskou roli plnil jen „externě“. Ještě horší by bylo, kdyby se rozhodl plnit ji „prezenčně“ – pokud by tedy odešel od rodiny a začal žít s Anetou. Nový vztah totiž zpravidla nelze beztrestně stavět na neštěstí druhých.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky