Chalupy spojovaly úzké pěšinky, malé dřevěné plůtky tu byly jen proto, aby chránily zeleninové zahrádky nebo záhony květin. Nikde se netyčily vysoké hradby, nikdo se nehádal o pár centimetrů půdy. Časy se však změnily, cestičky zmizely, z luk se staly stavební parcely a noví majitelé si své zahrady nechali pečlivě zaměřit.

Pokud zjistili, že část jejich pozemku obhospodařuje už léta soused, většinou se s ním dohodli na finančním vyrovnání. S výjimkou našich sousedů. S nimi zatím žádná domluva možná není.

Půl metru vadí

„Víte, že kus vaší garáže stojí na našem pozemku?“ vystartoval na mě nový soused, sotva začal vyměřovat plot. Nic takového jsme netušili. Garáž postavil tatínek, když mi bylo pět, a jak už jsem řekla, tehdy se na nějaký ten metr louky nehledělo.

Pozemky se tedy přeměřily a opravdu se ukázalo, že něco přes půl metru naší garáže zasahuje do sousedovy parcely.

Navrhla jsem mu, že část tohoto pozemku odkoupím, a nabídla mu kompenzaci vysoko převyšující cenu obvyklou v této oblasti. Dokonce bych byla ochotna zaplatit ještě víc, kdyby s odprodejem souhlasil a mnou nabídnutá cena mu připadala nízká.

Jenže on se mi vysmál. „Jednou jsme to koupili, tak nebudeme prodávat. Budete to muset zbourat.“ Málem jsem se rozbrečela, ale rychle jsem se ovládla. Rozhodně se mi nechtělo připravit sousedovi takovou podívanou. Možná na ni i čekal - když mi svůj požadavek, abychom zbourali kus garáže, sděloval, bylo vidět, jak si mě vychutnává.

Od té doby chodí a ptá se, kdy už začneme bourat. Dokonce říká, jaká je to od nás drzost, že jsme s tím ještě nezačali a že nám dává lhůtu do konce příštího měsíce. Jinak to prý hodlá řešit soudní cestou.

Marně jsme mu vysvětlovali, že můj tatínek postavil garáž v dobré víře, že mu onen kus trávníku patří. Na to nám soused řekl, že máme zkrátka smůlu a že jsme si to měli nechat po tatínkově smrti přeměřit, a dokud byl pozemek volný, což jsme si měli zjistit, mohli jsme si ho koupit. On, náš chytrý soused, to přece udělal. Tak ať se teď nedivíme a nestěžujeme si.

Abychom nemuseli bourat, nabídli jsme sousedovi také podstatně větší kus naší zahrady, která sousedí s jeho pozemkem, ale protože je na opačné straně než naše garáž, nabídku odmítl.

Vyhrožuje soudem

Čas běží a někdo nám v noci „loupe z garáže perníček“. Tu se odlomí velký kus omítky, ondy zcela náhodou za bezvětrné noci spadne ze střechy pár tašek. Posprejované dveře už neřešíme.

Manžel zjistil, že existuje něco, čemu se říká vydržené právo. Prý to znamená, že udržuje-li někdo cizí pozemek v dobré víře, že je jeho majitel, ačkoli se později ukáže, že tomu tak není, má na něj vlastnické právo. Může se o něj například soudit.

Já soudní pře nesnáším a raději bych vše řešila smírem, ale přesto bych ráda věděla, zda takové právo existuje a jakých případů se týká. Mohli bychom ho uplatnit? Mám z této situace pořádně zamotanou hlavu a obavami celé noci nespím.

„Víte, že kus vaší garáže stojí na našem pozemku?“ vystartoval na mě nový soused, sotva začal vyměřovat plot. Nic takového jsme netušili.

Jarmila

Problém není jednoduchý, právník se vyplatí

JUDr. MICHAELA VOSÁTKOVÁ, advokátka, www.advokatka.info

  • Z příběhu vyplývá mnoho právnických otázek, které nelze zodpovědět bez znalosti dalších skutečností. Tato problematika patří k nejnáročnějším oblastem práva.
  • Obecně lze říct, že existuje tzv. institut vydržení, což je jedna z možností nabytí vlastnického práva. Občanský zákoník stanoví, že oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu 10 let v případě nemovitosti. Držitelem je pak ten, kdo s věcí nakládá jako se svou vlastní. Držba věci v právním smyslu předpokládá, že držitel musí mít věc ve své skutečné moci (musí věc opravdu ovládat) a zároveň musí mít vůli s ní nakládat jako s vlastní (tedy jako by mu patřila). Občanský zákoník rozlišuje držitele na oprávněného (je v dobré víře, že mu věc patří) a neoprávněného (zde dobrá víra chybí). Jarmila tak mohla pozemek vydržet. Je však nutné, aby zacházela s nemovitostí jako vlastní po dobu nejméně 10 let.
  • Rovněž je možné vydržet část parcely, tedy v daném případě tu část, jež zabírá Jarmilina garáž. Pozemek, který tvoří část parcely, musí být za účelem zápisu do katastru nemovitostí zaměřen geometrickým plánem, aby z něj vznikla samostatná parcela. Poté je nutné podat tzv. žalobu na určení, jejímž předmětem bude určit právě vlastnické právo k pozemku označeného novým parcelním číslem.
  • S danou problematikou souvisí i pojem stavba na cizím pozemku. Občanský zákoník stanoví zásadu, že stavba není součástí pozemku. Vždy je nutné posoudit, zda se jedná o oprávněnou stavbu, a to podle právní úpravy, jaká platila v době jejího vzniku. Problém paní Jarmily je pak možné rovněž řešit cestou zřízení věcného břemene, za náhradu pro vlastníka pozemku.