Na co se těšit, až děti vyletí z hnízda, se dozvíte v galerii.

Na první pokus

Psal se rok 2002 a já slavila patnácté narozeniny. Máma mě vzala ke kadeřnici, zaplatila mi melíry a koupila první řasenku. Bylo to první léto, co si pamatuji, které jsem netrávila na podnikovém táboře. Celý rok jsem trávila v tanečním studiu, kde jsem potila krev, a tak mi pár volných měsíců přišlo k dobru. Rodiče mi přichystali parádní oslavu. Odpoledne byla u nás na dvoře velká grilovačka pro spoustu mých přátel, po setmění jsme vyrazili do letňáku.

Právě v kině se zábava bez dozoru rodičů začala rozjíždět. Holky seděly chlapcům na klíně, popíjeli jsme přeslazené limonády a bavili se do brzkých ranních hodin. Dojem, že jsem právě vstoupila do světa dospělých, byl možná až moc silný. Domů jsem dorazila o zkušenost bohatší. Rodiče pojali podezření po pár měsících, když se na mé rachitické postavě začalo vzdouvat bříško. Vždy jsme doma mluvili na rovinu, ale teď byla situace o dost jiná. V prvním ročníku na střední škole není těhotenství žádoucí. Měla jsem před sebou zářnou taneční kariéru, maturitu, vysokou školu, roky randění a cestování. To všechno jsem vyměnila za jednu divokou letní noc.

Prvotní šok rodiče srazil na kolena, ale nakonec jsme našli společnou řeč a dohnali mě k zodpovědnosti. Představila jsem jim spoluviníka a jeho rodiče a společně jsme hledali řešení. Ve svých patnácti letech jsem se stala matkou, milující, ale zmatenou a pokořenou životem. Měla jsem podporu blízkých příbuzných i přátel, s biologickým otcem dítěte jsme se po dovršení zletilosti hned vzali a ve spokojeném manželství žijeme dodnes.

Chyba nebo záměr?

Dcera rostla jako z vody, manžel pracoval a já si dálkově dodělala maturitu, abych měla lepší uplatnění na trhu práce. Měla jsem štěstí a situaci ustála.

Dceru jsem vychovávala ve stejném duchu jako moji rodiče mě. Snažila jsem se jí být kamarádkou, nemoralizovat a vést k lepším zítřkům. Vím, že doba pokročila a nemohu jí bránit v randění a zábavě, ale byla jsem na pozoru. Moje nejhorší představy se naplnily, když mi u večeře oznámila, že budu babička. Vypěnila jsem.

"To nemyslíš vážně? Musíš jít na potrat! Zničíš si celej život!" Moje mysl byla jako protržená hráz. Měla jsem pocit, že se historie opakuje a nechtěla to připustit. "Do očí mi tu říkáš, že to byla chyba. Radši bys mě neměla? Postarali se o tebe rodiče a táta. Ty mi nepomůžeš, ty nevěříš, že můj vztah může mít dlouhý trvání jako ten váš?" V ten moment jsem sklopila hlavu a odešla jako zpráskaný pes. I když její slova nebyla útočná, mířila přímo do mého srdce. Má pravdu.

Pár týdnů po svých pětatřicátých narozeninách se stanu babičkou. Manžel jen tiše přihlíží a mlčí. Ví, co se ve mně odehrává, stojí mi po boku a je připraven mě podržet, kdybych ztrácela pevnou půdu pod nohama. Nakupuji dětské oblečky a prodavačky marně hledají těhotenské bříško. Jen se usmívám a střežím si naše rodinné tajemství.