Advent

Advent zahrnuje období přibližně čtyřech týdnů před Štědrým dnem a začíná vždy v neděli, která je nejblíž k 30. listopadu – svátku sv. Ondřeje. Věřící křesťané se připravují na příchod Mesiáše. Proto také slovo advent (latinsky adventus) lze přeložit jako příchod. V tuto dobu se mají věřící postit, chodit pravidelně do kostela, zachovávat střídmost v jídle i pití a dodržovat zákaz veselic a zábav. Postní pravidla se však velmi často nedodržovala. Ke svátkům některých světců si lid připojil své vlastní zvyky a obyčeje, z nichž některé navazovaly na pohanské obřady, spojené s oslavou zimního slunovratu.

Advent je počátkem církevního neboli liturgického roku, neboť křesťané počítali náboženský rok od narození Krista. Liturgický rok se nikdy nekryl s kalendářním, vycházel z textu Nového zákona a začínal první adventní neděli. Oslavy adventu v době vrcholného středověku patřily v celé křesťanské Evropě k základním kamenům liturgického cyklu. Podoba adventu se utvářela po celá staletí. Advent se lišil v různých zemích nejen průběhem, ale i délkou. Ke sjednocení došlo až na základě závazných předpisů posvěcených církevními koncily v průběhu 12. a 13. století.

Církevní advent a roráty

Z církevního hlediska má každá neděle a každý týden adventu jiný význam. Společné má toto období pokání, půst a modlitby. V kostelech se nezdobí oltáře živými květinami a vše je laděno do tmavě fialové postní barvy. Výjimkou je třetí neděle – Gaudete – která je ve znamení radosti, v kostele jsou povoleny květiny a liturgickou barvou dne je růžová.

Každého adventního dne se časně z rána konala mše věnovaná Panně Marii, v minulosti lidé tyto mše hojně navštěvovali a nazývali je roráty. Lidový název roráty vznikl zřejmě z latinského Rorate coeli … V překladu Rosu dejte, nebesa …, což byla úvodní mešní píseň.

Jak se žilo v době adventu

Adventní čas byl už typicky zimní, práce na polích byly dokončeny, obilí, ovoce a další plodiny sklizeny. Nastal čas na opravu nářadí, nástrojů a pomůcek ze dřeva, příprava šindelů na jarní opravu střechy a zejména se zpracovávala úroda. Ve stodolách se mlátilo obilí, předl se len a ženy přes dlouhé zimní večery draly peří.

V minulosti lidé nebyli zvyklí ponocovat, jejich den trval „od slunce do slunce“. Společenského života si lidé užívali při tzv. přástkách. Přástky nejlépe vystihuje říkánka „Toč se a vrč, můj kolovrátku, neb adventu již nakrátku …“ Lidé se scházívali v jedné chalupě (z praktických důvodů – světlo a teplo) a předl se len na tkaní látek a konopí na výrobu nití. Ženy se potom prakticky celou zimu věnovaly tkalcovství.

Adventní svátky

V rámci adventu se slaví několik významných svátků svatých, kolem kterých se soustředila i řada zvyků, obyčejů a pověr. Některé ze svátků mají tradici dodnes, například sv. Barbora, sv. Mikuláš, sv. Lucie. Lidé se často strojili do různých masek a převleků, hlavně v období renesance. Později se chození v maskách soustředilo pouze na období masopustu.

Dochované zprávy o zvycích a obyčejích z 18. a 19. století byly jen slabými dozvuky předchozích staletí, kdy se lidé přizpůsobovali církevnímu pojetí adventu. Ten měl probíhat ve znamení ticha, půstu a modliteb.