Adriana (40): Měla jsem vždycky všechno, teď jsem absolutně neschopná žít sama

Deprese
Prohlédněte si všechny fotografie (10)

Správná výchova je to nejlepší, co můžete svým dětem dát. Nemá smysl chránit je před lží a krutou pravdou a ukazovat jim jen to hezké. Stejně se v životě budou jednou prát sami za sebe.

Manželská poradna je pro mnoho párů tabu. V naší galerii zjistíte, co vás tam čeká.

Na poslední chvíli

Před čtyřiceti lety byla realita jiná než dnes. Dívky se hned po škole vdaly a do pár měsíců otěhotněly. Byla to běžná praxe, nad kterou se nikdo nepozastavoval. V té době platili mí rodiče za vyvrhele, bylo jim třicet a po matčině vzdouvajícím se bříšku ani památky. Psal se rok 1979, když konečně otěhotněla. Pocity euforie a nehraného štěstí se po devíti měsících proměnily ve skutečnost. Byla jsem střed jejich života, snesli by mi modré z nebe.

O samotě

Vozili mě v nejkrásnějším proutěném kočárku, měla jsem nejzdobnější zavinovačku a hračky, které se v té době sháněly v Německu nebo za tučný příplatek "pod pultem". Táta časem vychladl a naplno se věnoval práci, ale máma mi byla pořád po ruce. Vodila mě do školky, ale nerozloučila se se mnou jako ostatní rodiče se svými dětmi. Často se zdržela celé dopoledne a pozorovala mě při hraní. Objížděla se mnou všechny školní výlety, kdyby mi náhodou něco chybělo. I na druhém stupni jsem ji měla pořád za zády. Neměla jsem možnost navázat přátelství nebo být sama sebou. Máma všechny anomálie utnula hned v zárodku. Na gymnázium jsem nastupovala sice se skvělým prospěchem, ale s nulovým sebevědomím. Ve třídě ostřílených puberťáků jsem se choulila jako zatoulané kotě. Trnula jsem hrůzou, abychom nepracovali ve skupinkách nebo neměli hodinu s diskuzí. Byla jsem jako stroj, emoce jsem držela v sobě, ale navenek jsem podávala výkony hodné génia. Odmaturovala jsem na výbornou. Cena za to byla ale hodně vysoká. Propadla jsem bulimii, strašila jsem vyhublou postavou a bledou tváří. Byla jsem bez života a elánu. Těžko uvěřit, ale nakonec o dvacetiletou a vyhořelou dívku projevil zájem kluk z vedlejší vesnice.

Jsem v pasti?

Je to už patnáct let, co u nás poprvé přespal. Náš vztah, který nikdy nezažil vášeň, ale i jeho počátky byly vlažné a nesmělé, skomírá a uvadá. Žijeme ve třech místnostech rodičům nad hlavou a každý den jsme pod jejich dohledem. Nemůžu zvýšit hlas, zdržet se v baru nebo udělat něco mimo zajetá pravidla. Jsem v pasti. Nemám sílu sbalit Přemkovi kufry ani se postavit mámě čelem a říct: "Už dost!" Nebylo by to fér, necítím se jako dospělá. Nikdy mi nedovolila uvařit, uklidit nebo strávit večer jen ve dvou. Vím, že to, co se děje, mi nevyhovuje a není to v pořádku. Neumím ale svoje pocity zpracovat tak, abych neublížila a zároveň si dokázala vytyčit prostor a mohla se nadechnout.

Úspěch k ničemu

I když mě mělo gymnázium připravit na spanilou jízdu za diplomem, nestalo se tak. Tři neúspěšné pokusy stačily na to, abych se uzavřela sama do sebe a nechala si od rodičů lízat rány. Čtvrtý pokus dálkového studia mi vyšel. Pět let na antidepresivech, která přitlačila moje emoce na samé dno, mě dovedlo k promocím. Pocit štěstí se ale nedostavil. Měla jsem zelený puntík, že jsem pokořila další metu a rodiče na mě mohou zase o něco víc pyšní, ale můj osobní život stál pořád za houby. Mohla jsem po vesnici chodit jako pávice, ale na to jsem byla moc bázlivá a pod palcem přísné královny. Bála jsem se lidí, jejich dotazů a zvídavých pohledů. A tak jsem na prahu třícítky seděla doma vedle svého apatického přítele a užívala si výhod "mamahotelu". Když se začala nad mou pověstí stahovat mračna, byl čas na změnu. Na půl úvazku jsem nastoupila do domova mládeže a všední dopoledne jsem trávila v obležení dětí, se kterými jsem obtiskávala listy, vyráběla vánoční přání a z vaty motala velikonoční kuřátka. Po čtyřech hodinách soustředění jsem nechtěla nic jiného, než padnout do postele a zbytek dne prospat. Máma je moje jediná spřízněná duše, a tak mi každý den chodí se psem naproti. Na jednu stranu se stydím, na druhou stranu vím, že její péči potřebuji. Proslýchá se, že moje chatrná psychika je dílem právě mojí matky, která mě stranila všech křivd. Pokud je to pravda, byla mise splněna. Já totiž nejsem schopná se jí vzepřít a třeba se i jen zamyslet nad tím, proč jsem taková.

Neumím vařit, jednat s lidmi, fungovat v kolektivu ani ve vztahu. Několikrát za den mám slzy v očích, ruce se mi třesou a obličej má mrtvolnou barvu. Trnu hrůzou, že se máma jednoho dne neprobudí, tíha všedních dní mě přitlačí k zemi a já už nebudu schopná vstát.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky