Ilustrační foto: Isifa.com

Byli jsme šťastní, že už máme našeho chlapečka doma. Malému bylo dva a půl roku a do té doby nepoznal nic jiného než kojenecký ústav a dětský domov. Biologická matka se ho hned po porodu vzdala, ale otec o něj nějaký čas bojoval.

Padesátiletý alkoholik, který si v minulosti odseděl pár let za krádeže, nedostal šanci. Sice namítal, že seká dobrotu, pracuje, má malý byt a absolvoval protialkoholní léčbu, soud mu však synka nesvěřil.

Toník byl zdravý pěkný kluk, prospíval, dělal nám jenom radost. V ústavech si užil dětského kolektivu až dost, takže jsem s ním zůstala doma téměř tři roky. První problémy nastaly po nástupu do školky. Vůbec tam nechtěl jít, vyváděl, plakal, držel se mě jako klíště, i když jsme se tam byli předem několikrát podívat.

Nechce chodit do školky

Na procházkách a na hřišti se choval úplně normálně, takže mě jeho reakce překvapila. Bylo to snad tím, že jsem byla pořád někde nablízku a pak jsme šli spolu domů? A najednou zase „tety“, třída plná dětí? Ale on přece v dětském domově nijak nestrádal, měl tam dobrou péči a laskavé zacházení.

Vysvětlovala jsem Toníkovi, že ve školce bude jen pár hodin, že tam má přece kamarády, se kterými si může hrát, a taky hodné paní učitelky, že si pro něj odpoledne zase přijdu, půjdeme na hřiště a večer si s tátou zahrajeme člověče, nezlob se.

Nic platné, mlel pořád svou: „Já tady nebudu, já chci domů, já nechci chodit do žádné školky!“ V šatně předváděl hotové divadlo. Zatímco ostatní děti se v klidu zouvaly a převlékaly se, Toník seděl v kabátku na lavici a brečel.

Všimla jsem si, že se na nás ostatní maminky divně dívají, tu a tam si vymění výmluvný pohled. A děti se Toníka otevřeně ptaly: „Proč řveš?“ Některé si neodpustily ani typickou dětskou zlomyslnost a na synka pokřikovaly „Toníček bulíček“, dokud paní učitelka nezjednala pořádek.

O to víc se malému nechtělo ve školce zůstat. První den jsme tedy odešli domů, ale ani druhý, ba ani třetí den to nebylo o nic lepší. Nakonec jsem Toníka donutila zůstat ve školce v podstatě násilím, proti jeho vůli, ale už v poledne mi paní učitelka volala, abych si pro synka přišla.

Celé dopoledne pláče v koutě

Toník celé dopoledne tiše proplakal v koutě, nechtěl se zapojovat do her, odmítal jít s dětmi do jídelny. „Měla byste se poradit s psychologem, Toník má zřejmě nějaký blok, není adaptovaný a nutit ho do školky násilím není dobré. Mohlo by to jeho psychiku negativně poznamenat a navíc svým chováním ruší i ostatní děti.“

Šli jsme tedy domů a já se cítila úplně bezradná. Co budeme dělat? Chodíme s manželem do práce, jedna babička už umřela a druhá bydlí daleko. Přiznám se, že jsem měla na Toníka vztek. Celou cestu domů jsem s ním nepromluvila. Vždyť se mu nic neděje, říkala jsem si v duchu.

Má teď tátu a mámu, lásku, svůj pokojíček, školku se zahradou za rohem. Bylo mu už pět let, je chytrý, tak proč si nenechá vysvětlit, že si pro něj do školky vždycky přijdeme? Že ho neopustíme.

S manželem jsme to několikrát probírali. „Kluk kolektiv potřebuje, vždyť za rok půjde do školy. Můžeme sice požádat o odklad, v Toníkově případě to bude nejspíš snadné, ale na děti, učitele a režim si přece zvyknout musí,“ říkal muž a navrhoval, abychom zkusili jinou školku, kde je méně dětí a rodinnější prostředí.

Jenže kde ji vzít? Sehnat školku je totiž dost velký problém. Tahle je jediná dostupná, jinak bychom museli Toníka bůhvíkam vozit, což by bylo podle mého názoru ještě horší.

Vzala jsem si tedy neplacenou dovolenou, ale jde jen o nouzové a krátkodobé řešení. Asi bychom měli vyhledat odbornou pomoc. Začínám se taky bát, jestli třeba Toník nemá po biologickém otci nějaké poškozené geny, které takové chování způsobují.

Tereza

Psycholog Šmolka radí

  • Při výchově dítěte lze převážné většině problémů porozumět i bez znalosti genetických zákonitostí. Bývají způsobeny zčásti výchovou a také osobní historií. To platí i pro Toníčka.
  • Stačí si uvědomit, co všechno si už prožil! Matku, která se ho vzdala, kojenecký ústav, otcovy neúspěšné pokusy získat ho do vlastní péče, dětský domov a nakonec přechod do rodiny. Zcela jistě mu musel chybět bazální pocit bezpečí, jenž se pojí se stabilním a podle možností nepříliš proměnlivým zázemím. Asi ho začal prožívat až v posledních třech letech. V okamžiku, kdy začal mít pocit, že by o něj mohl přijít, ozvala se opět bývalá traumata. Rozumově už možná chápal, že ho ve školce rodiče navěky nenechají, emočně se však zase cítil ohrožený.
  • Návštěva dětského psychologa by nepochybně byla užitečná. Ne proto, aby Toníka „opravil“, ale aby jeho rodičům doporučil vhodný postup; nejspíš spojený s pozvolným „osmělováním“. Ani nápad s jinou školkou, kde by bylo méně dětí a rodinnější prostředí, by neměl zapadnout jen proto, že by to bylo spojeno s trochou nepohodlí.
  • Zcela nesmyslné by však byly kroky, jimiž by byl Toník rodiči za zmíněné scény trestán. Vždyť by nedostal za zlobení, nýbrž za svou úzkost! Vztek je sice pocit pochopitelný, i ten nejlepší rodič na něj má občas právo, nasupeným mlčením však bereme už tak bezradnému dítěti poslední jistotu. Zase mu tím dáváme prožít cosi, s čím má smutné zkušenosti: že není hodno naší - a tudíž vlastně ničí - lásky. Od toho je již jen krůček k pocitu, že ho nemáme rádi proto, že není náš. S ohledem na věk je dost pravděpodobné, že Toníček už ví, jak se do Tereziny rodiny dostal.