Možnosti, kde se seznámit, najdete v galerii.

Zorku vždycky přitahovali velmi vysocí muži. Nikdy by ji nenapadlo, že bude vdaná za muže víc než o půl hlavy menšího.

Prošla jsem si veškerými trablemi typickými pro vysokou dívku. Spolužáci za základní škole mě vyloženě trápili, což se přestupem na střední sice změnilo k lepšímu, ale v té době už jsem měla trauma pro změnu zase z tanečních, kam mě máma přinutila chodit. Naštěstí už oproti dřívějším dobám odpadly velké starosti s oblékáním (měřím 187 centimetrů), i když to pořád není bůhvíjak slavné, ale dámské třiačtyřicítky se pořád shánějí hrozně obtížně.

Zkušenosti s muži jsem získávala pochopitelně mnohem pomaleji než moje vrstevnice. Kluků, kteří by mi koukali alespoň do očí, bylo kolem mě jako šafránu a když už se nějaký objevil, líbila se mu některá z mých drobných kamarádek. Po mně občas paradoxně vyjížděli totální zakrslíci, ale to jsem přísahala, že nikdy nedopustím, abych se musela k líbání shýbat.

Před čtyřmi lety jsem po ošklivém rozchodu s přítelem volejbalistou zůstala sama. Bolelo mě srdce a navíc jsem si dělala starosti, kde budu „shánět“ dalšího partnera, kterému by nevadila moje výška. Nakonec jsem se odhodlala zabrousit na internetovou seznamku. Říkala jsem si, že alespoň přesně uvidím, jak je dotyčný vysoký, a tím bude základní kritérium splněno.

Odpověděla jsem pětatřicetiletému sympaťákovi z Prahy. V kolonce výška měl napsáno metr devadesát a to by pro mě bylo tak akorát. Začali jsme si emailovat, vyměnili jsme si fotografie, později jsme si volali... Vznikalo mezi námi něco hodně nadějného. Jindřich poměrně záhy začal naléhat na schůzku – tvrdil, že dokud se dva lidé nepotkají, nemohou posoudit, jestli by si rozuměli. Tak jsem se jednoho dne vypravila do Prahy na rande.

Když jsme se potkali, krve by se ve mně nedořezal a on taky zůstal stát v překvapeném záklonu. Nějak nás už nenapadlo bavit se o výšce, takže on asi počítal s nějakým průměrem a já brala za fakt vyplněných 190 centimetrů. On ale měřil sto šedesát. Úplný střízlík, přesně takový typ, před kterými jsem vždycky hodně rychle utíkala.

Ukázalo se, že při zadávání inzerátu na číselné klávesnici omylem zmáčkl devítku místo šestky. Schválně se podívejte, jsou hned nad sebou. Jakmile se ten omyl vysvětlil, začali jsme se tomu smát. Jindra navrhnul, že bychom mohli na kávu přece jen zajít, když už jsem vážila tak dlouhou cestu, a mně jel vlak zpátky až za dvě hodiny, takže jsem souhlasila. Ten vlak mi tehdy ujel, protože jsme se zapovídali. Přestože jsme se ten první den dohodli, že se k sobě asi moc nehodíme, nepřestali jsme si psát emaily, esemeskovat a občas telefonovat. Stali se z nás kamarádi. Já jsem se seznámila s jedním hodně vysokým panem doktorem, který měl na partnerku i hodně vysoké nároky a nesmírně mě zklamal. Jindra se rychle zamiloval do jedné malinké slečny, rychle se oženil a rychle rozvedl. To všechno jsme prožívali vlastně společně, zůstávali jsme v kontaktu.

Asi půl roku po svém rozvodu projížděl Jindra naším městem, vracel se ze služební cesty. Zavolal mi, jestli bych nešla na kafe, že by mě rád viděl. Šla jsem a připadal mi snad ještě menší než prve. Povídali jsme si jako kamarádi a že se mezi nás – výškovému rozdílu navzdory – krade něco překrásného, to jsme si všimli až za další půlrok.

Teď jsme druhý rok spolu, máme krásnou holčičku. I v sexu nám všechno překvapivě klape, z toho jsem měla velký strach. Jediné, co řeším v souvislosti s výškovým rozdílem, je, že Jindra nechal v kuchyni nainstalovat pracovní desku na mě moc nízko, protože rád vaří.