Zjistila jsem, že jsem někdo jiný a teď řeším, jestli zničit život muži a dceři

Alenu rozhodilo nové poznání. Zamilovala se v práci. „Poprvé v životě mám pocit, že vím, co je láska.“ Má to však velký háček a ne jeden. Alena je vdaná a její nová láska není muž.

Šestatřicetiletá Alena popsala svůj příběh: „Vždycky jsem byla na kluky. Od puberty, když ostatní holky začaly chodit s klukama, jsem já prostě s nějakým chodila taky. Byla jsem hezká, vždycky o mě některý stál. Připadali mi fajn, skvělí kamarádi.

Tenhle úvod píšu proto, abyste věděli, že mě nikdy nenapadlo, že bych mohla být na holky. S těmi jsem se taky kamarádila, měly jsme všechna ta běžná holčičí kamarádství, z nichž některá přerostla až do dospělosti. Ale teď jsem v práci poznala ženu, novou kolegyni, která moje vnímání mužů a žen úplně převrátila.

Musím si přiznat, že jsem se do ní zamilovala. Poprvé v životě mám pocit, že vím, co to je láska. Průšvih je, že jsem vdaná a mám desetiletou dceru...

Můj muž je skvělý člověk. Nemůžu proti němu říct ani to nejmenší. Je spolehlivý, dobře se s ním žije a má mě určitě rád. Já ho mám taky hrozně ráda, ale fakt je, že spíš jako kamaráda. Možná můžete namítnout, že po jedenácti letech manželství je to jasné, ale já to tak měla od začátku.

To je právě asi ten problém. Že jsem nepochopila, jak to se mnou je. Že jsem jenom žila v „normálním“ proudu. Že mě vůbec nenapadlo, že to, že s žádným mužem necítím žádné skutečné citové ani tělesné vzrušení, je příznak toho, že mě prostě přitahují ženy. Jak jsem si to ale měla uvědomit, když kolem mě nebyla žádná, která by se mi líbila? Třeba kdybych potkala někoho takového už na gymnáziu, mohlo být všechno jinak. Takhle jsem se, stejně jako ostatní holky ze třídy, vyspala v sedmnácti s klukem, se kterým jsem tehdy chodila a do kterého, jak jsem si myslela, jsem byla zamilovaná.

Bylo mi trošku divné, že mi sex nic moc neříkal, ale popravdě řečeno, on neříkal nic skoro nikomu. Aspoň tak mi to tvrdily kamarádky, že nechápou, co na tom je. Pak to kolem dvaceti chápat začaly, ale já jsem pořád nerozuměla, proč se kolem toho tolik nadělá. Nepochopila jsem, jaká to může být strašná touha, která člověka úplně zničí.

Jak se vyrovnat s tím, že jsem jaká jsem?

Něco takového prožívám až teď, s Evou. Ona určitě nic neví, má přítele. Jakmile jsem ji poprvé uviděla, jako bych dostala ránu mezi oči. Je krásná a toužím se jí dotýkat. Má nádherný hlas a když se otočí, rozvlní se jí vlasy. Nejdřív jsem si nalhávala, že je mi prostě jenom hodně sympatická, ale po měsíci jsem si musela přiznat, že k ní cítím něco, co jsem ještě k žádnému člověku necítila.

Teď jsem úplně nešťastná, protože jsem se ocitla v situaci, kdy si opravdu nevím rady, co bych měla dělat. Nejspíš nebudu dělat nic. Protože nemám právo zničit život svému muži a dceři jenom proto, že jsem najednou pochopila, že jsem někdo jiný, než jsem. Myslím, že ani Evě nic říkat nebudu, protože by se mi asi jenom vysmála. Asi to takhle půjde dál, jenom já budu o sobě vědět něco, s čím se budu muset nějak vyrovnat... Ale jak, to tedy opravdu nevím.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky