Milá Iveto!
Váš problém se jmenuje generalizovaná úzkostná porucha. Dříve se také říkalo úzkostná neuróza. Je to dlouhodobý stav napětí, neopodstatněných obav a nepříjemných tělesných příznaků. Člověk se nedokáže uvolnit, je stále ve střehu a v očekávání nějakých pohrom. Čili přesně to, co popisujete. Často nemají tyto obavy žádný zjevný důvod, v životě dotyčného se nic hrozného neděje. Tak je to i u Vás. Přesto ty nevysvětlitelné strachy nedokáže člověk překonat. Pokusím se vysvětlit, proč k tomu dochází.
- Kdo to někdy zažil, ví, že úzkost je velmi nepříjemná emoce.
Nejde totiž jen o obavy „v hlavě“, ale o jakýsi poplach v celém těle. (Konkrétní příznaky jsou uvedeny níže.) Člověk si často ani neuvědomí, že jde o úzkost - někdy to spíš vypadá, že je problém se srdcem, se žaludkem apod.
Typické projevy generalizované úzkostné poruchy
- neustálé úzkostné myšlenky (starosti, že něco špatně dopadne, nepřiměřený strach o zdraví, o rodinu apod.)
- tušení nějakého budoucího »neštěstí« („něco není v pořádku“, „něco se stane“)
- úzkostné napětí, neklid, podrážděnost, lekavost
- neschopnost uvolnit se
- vnitřní třes
- poruchy spánku (obtížné usínání, časté probouzení, neklidný spánek, úzkostné sny)
- zhoršené soustředění, zapomnětlivost
- zvýšené svalové napětí
- bušení srdce, tlak na prsou, potíže s dýcháním (zrychlené dýchání, nemožnost „dodechnout“)
- sucho v ústech, „knedlík“ v krku
- pocení, návaly horka, studené vlhké ruce
- trávicí obtíže (pocity na zvracení, stažený žaludek, nechutenství, průjmy)
- časté močení
- závratě, pocit „na omdlení“
- zvýšená únava
Poznámka: Nemusíte mít samozřejmě všechny vyjmenované příznaky, obvykle jich člověk mívá jen několik.
Matoucí také je, že úzkostné příznaky nejsou nejhorší ve stresu, ale spíš v klidu, kdy se „nic neděje“. V zátěži se naopak zmírňují (proto na úzkosti pomáhá činnost a fyzická aktivita). Úzkostný člověk často rozumově chápe, že nemá ke svým pocitům žádný důvod, v žádné stresové situaci právě není a měl by tedy být v klidu – ale přesto si nemůže pomoci.
- Proč to tak je? Úzkost je vlastně vystupňovaná bdělost a pozornost, zda na nás někde nečíhá nějaké nebezpečí.
Tato schopnost nám v dávných dobách zajistila přežití a i dnes pro nás představuje významnou ochranu. (Kdybyste si např. nedávali pozor na ulici, přejede vás dříve či později auto. A „dávání si pozor“ pro organismus znamená, že mozek, smysly i celé tělo jsou ve střehu, aby dokázaly rychle zareagovat – třeba uskočit na chodník. Kdysi dávno to mohlo znamenat rychle utéct, nebo být sežrán.) Problém nastane, když organismus nedokáže „vypnout“ a je prakticky trvale ve stavu nadměrné pohotovosti. Výsledkem pak může být úzkostná porucha. Proč se u někoho vyvine a u někoho ne, je nejspíš věcí genů, vrozených dispozic, typu osobnosti a životních podmínek.
- Každopádně v tom, milá Iveto, nejste sama.
Úzkostné poruchy jsou velmi časté a stále jich přibývá. Úzkosti jsou vůbec problém moderní doby. Hlavní příčinou je zřejmě životní styl v rozvinutých zemích – stres, nadměrné množství podnětů a informací, málo fyzické aktivity. Náš nervový systém totiž nerozeznává úplně dobře, zda je ohrožení reálné nebo jen domnělé, čili např. zda na nás útočí vlk (a jde o život) nebo „jenom“ náš šéf. Reaguje na obojí velmi podobně – psychickým nastražením, napětím a tělesnými příznaky.
- Dobrá zpráva je, že úzkostné poruchy se dají celkem úspěšně léčit.
Neměla byste ale dlouho váhat, než navštívíte lékaře. Čím déle problém trvá, tím je léčba obtížnější. Za nejlepší řešení považuji v tomto případě návštěvu psychiatra. Většinou je totiž potřeba alespoň na nějakou dobu nasadit léky (což psycholog nemůže). Psychiatr vás určitě nebude jen nacpávat prášky, ale také poradí, jak s úzkostí zacházet, jak relaxovat a jak postupně odstraňovat její příčiny. Pokud to bude potřeba, pošle vás na systematičtější psychoterapii. Kdo se k návštěvě psychiatra (kam lze jít i bez doporučení) nemůže odhodlat, pomůže mu kombinace praktický lékař (některé léky může předepsat) a psycholog (poradí, poskytne psychoterapii).
- Samoléčbu nedoporučuji, protože je zde jedno riziko: závislost na uklidňujících lécích.
Jsou to tzv. anxiolytika (preparáty Diazepam, Oxazepam, Lexaurin, Neurol, Xanax a další). Ty sice rychle a účinně zaženou úzkost, ale jejich efekt je krátkodobý a vzniká na ně silný návyk, takže má člověk tendenci brát je stále častěji a ve vyšších dávkách. V léčbě úzkostných potíží se sice používají, ale s mírou a pod kontrolou lékaře. Pozor i na samoléčbu úzkostí alkoholem, ta je dost častá a pochopitelně nebezpečná. Dnes se úzkostné poruchy léčí velmi úspěšně antidepresivy (nenechte se zmást názvem, jsou to léky na řadu psychických problémů, nejen na deprese). Moderní antidepresiva jsou dlouhodobě účinná, nenávyková a šetrná (tj. mají zcela minimální nežádoucí účinky). Trvá obvykle 2-3 týdny, než zaberou, pak je Vám ale dobře už pořád.
Člověk s úzkostnou poruchou není blázen! A ani mu nehrozí, že se časem „zblázní úplně“ nebo že ho do „blázince“ zavřou. (Toho se totiž často klienti v skrytu duše obávají.) Většina lidí, kteří dnes chodí k psychiatrům, je taková jako vy - má nějaké úzkostné nebo depresivní obtíže, poruchy spánku apod. To, čemu se lidově říká blázen, je něco úplně jiného. Když se začnete léčit, rychle se vám uleví a řeknete si jako už mnoho lidí před Vámi: „proč jsem to neudělala už dávno, mohla jsem si ušetřit spoustu trápení…“