Staňte se předplatitelem našich časopisů
mojepredplatne.cz

Žiju stále ve strachu

Nabízím svou vlastní zkušenost s chronickou úzkostí...

 

Milá Iveto,

jsem naprostý laik bez psychologického či psychiatrického vzdělání, ale myslím, že příznaky, které popisujete, dokonale sedí na chronickou úzkost kombinovanou s panickou poruchou (to je to svírání hrudi, sucho v ústech, pocit, že nemůžete dýchat, že máte infarkt).
Jediné, co vám mohu s čistým svědomím poradit, je návštěva psychologa nebo psychoterapeuta. Pro začátek se třeba poraďte se svým praktickým lékařem, který vám určitě doporučí vhodného odborníka. A nenechte se odbýt předpisem na nějaké „prášky“ jako neurol nebo diazepam. Ty sice také mohou být součástí léčby, ale rozhodně ne léčbou jedinou!

  • A protože Vám nemohu – kromě výše uvedeného doporučení – nabídnout žádnou kloudnou radu, nabídnu Vám alespoň svou vlastní zkušenost s chronickou úzkostí, kterou jsem si prošla v uplynulých dvou letech.

Začalo to nástupem ekonomické krize někdy na začátku roku 2009. V novinách každý den vycházely články o tom, jak je zle a bude ještě hůř. Jak budou lidé přicházet o práci. Každý den jsem na internetu pročítala ekonomické rubriky novin a svíral se mi žaludek: kdy to udeří i na mě? I když ve firmě, ve které pracuji, se vlastně nic tak hrozného nedělo (jenom nám trochu snížili platy a propustili několik lidí z jiných oddělení), každý den jsem šla do práce se strachem, že nám oznámí nějakou jobovku.

Do toho mi umřela maminka. Přišlo to uprostřed léta trochu jako šok. Nikdo nevěděl, že je smrtelně nemocná. Propadla jsem pocitu, že další rána osudu na sebe nenechá dlouho čekat. Co to bude tentokrát, ptala jsem se sama sebe. Vyhodí mě z práce? Nebo mého muže? Nebo se někomu z nás něco stane?

  • Ačkoli jsem k tomu neměla žádný reálný důvod, začala jsem se bát, že mě manžel opustí.

Že bez něho nedokážu splácet hypotéku na náš byt. Že přijdu o práci, že mě i s dětmi vyhodí na ulici a děti přijdou do dětského domova. Takhle jsem si fantazírovala každý den v metru po cestě do práce a často jsem si při tom trochu pobrečela. V očích spolucestujících jsem musela vypadat jako tichý blázen.

  • Ptáte se, jak jsem se z toho dostala?

Vlastně ani nevím. Hodně mi pomohlo, když jsem si s manželem o svých úzkostech promluvila a přestože moje duševní pochody ho dost často vytáčejí, velkou část mi jich rozmluvil. Velkou roli také sehrálo několik návštěv v ordinaci psychologa. Ten mi pomohl podívat se na mé problémy jinýma očima. Jako by mi otevřel okno, které tam předtím nebylo. To mě velmi osvobodilo.

Na druhou stranu, i když se teď cítím daleko líp, vím, že moje úzkosti nejsou pryč navždy. Myslím, že při menším či větším životním zaškobrtnutí se klidně mohou vynořit znova. Ale teď už vím, že důležité je nenechat se uvěznit uvnitř toho strachu, který má – vždycky – hrozně velké oči.  

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky