Ljudmila Khachatryan se narodila poslední den roku 1929 do dobře zajištěné rodiny vojenského důstojníka. Ve škole prospívala bez problémů, rodiče však mívali trable s její nespoutanou povahou. Jednou ji učitelka pověřila, aby přinesla do školy porcelánovou sošku Lenina. Rodiče z principu sošku odmítli koupit, protože komunistickou stranu bytostně nesnášeli. Ljudmila se proto mamince vkradla do peněženky a sošku koupila sama. Následoval výprask, po kterém Ljudmila už nikdy nic neukradla.
Čím se provinila? Láskou
V sedmnácti letech potkala mladého vojáka z Černé Hory, který v Moskvě studoval prestižní vojenskou akademii; ke studiu ho prý doporučil samotný maršál Tito. Ljudmila se s vojákem tajně scházela u řeky a zkrášlovala se matčinými líčidly, jež se jí občas rozšmudlala po tváři. Protože tušila, že by rodiče z jejího vztahu nebyli zrovna nadšení, nic jim neřekla a za vojáka se provdala bez jejich vědomí na jugoslávské ambasádě.
V té době ale vztahy mezi Stalinem a Titem ochladly. Všichni Jugoslávci pobývající na území Sovětského svazu byli odsunuti zpátky do vlasti. Ljudmila už svého manžela nikdy nespatřila. "Nemohla jsem mu říct ani sbohem. Najednou byl prostě pryč," vzpomínala po letech.
Odsun Jugoslávců Stalinovi nestačil a nechal pozatýkat i všechny Rusy, kteří s nimi kdy komunikovali. Pro Ljudmilu si tajná policie přišla 20. listopadu, kdy se rodina chystala na oslavu Dne dělostřelectva.
"Matka měla na sobě nádhernou večerní róbu, otec byl ve své uniformě. Když mě přišli zatknout, řekli mé matce, že mě přivezou ještě týž večer. Nechtěli mi ani dovolit vzít si teplejší oblečení. Máma je uprosila, abych si mohla vzít aspoň svetr. V tu chvíli jsem netušila, jak za ten svetr budu později vděčná."
Po brutálním výslechu byla Ljudmila předvedena před soud, kde ji nečekalo žádné líčení, ale rovnou verdikt: osm let v pracovním táboře na Sibiři. "Čím jsem se provinila? Můžu to vyjádřit jediným slovem - láskou," prohlašuje Ljudmila.
Svetr od matky jí zachránil život
Po třech měsících věznění ji vlak odvezl do sibiřského tábora Kargopollag, kde první dva týdny umývala podlahy. Kdykoli si na něco postěžovala, vpíchli jí do žíly injekci, po které ztratila vědomí. V oblasti, kde teploty v zimě dosahují hluboko pod mrazu, spala pod tenkou přikrývkou a téměř nedostávala najíst. Naštěstí měla svetr, do něhož se snažila balit ruce i nohy zároveň.
Ljudmila měla velké štěstí v neštěstí. Jedné ze spoluvězeňkyň právě vypršel pětiletý trest a vracela se domů. Ljudmila po ní poslala rodičům informaci o tom, ve kterém táboře je internována. Jednalo se o velmi riskantní akci, protože kdyby vedení tábora zprávu našlo, dotyčné propuštěné by hrozilo další uvěznění nebo rovnou poprava. Všechno ale dobře dopadlo a za několik týdnů se v Kargopollagu objevil Ljudmilin otec.
Náhoda tomu chtěla, že s velitelem tábora za války sloužil pod stejným generálem. Sice se osobně neznali, ale společné vzpomínky na bojové operace stačily k tomu, aby spolu muži vypili lahev brandy. Před rozedněním přišel otec v podnapilém stavu za Ljudmilou do cely a řekl jí: "Tvůj osud je rozhodnut. Budeš pracovat v táborovém divadle."
Rekonstrukce cely v gulagu
Ljudmilu díky tomu nečekaly drsné práce v krutých mrazech. Šest let se podílela na kulturním životě v táboře coby divadelní herečka a na rozdíl od tisíců dalších vězňů přežila. Po smrti Stalina v roce 1953 byla předčasně propuštěna domů.
V roce 1991 bylo Ljudmile přiznáno odškodnění ve výši 8,100 rublů za každý rok, který v gulagu strávila. Než si však peníze stačila vyzvednout, inflace spojená s pádem Sovětského svazu proměnila rubly v bezcenné papírky.
Ljudmila se po návratu domů dvakrát vdala, jejím třetím manželem byl shodou okolností Arménec, jehož Stalinův režim poslal do gulagu kvůli vztahu s německou dívkou. Svého prvního muže se Ljudmila odvážila kontaktovat až dlouho po rozpadu Sovětského svazu. Zjistila, že v Jugoslávii pokračoval ve vojenské kariéře, její dopis však k jeho rodině dorazil až několik týdnů poté, co zemřel.
