Milá Bláznivko,

když jsem dočetla Váš smutný příběh, několik dní jsem dumala nad tím, co Vám mám odpovědět. Tolik beznaděje a bezvýchodnosti nahromaděných v jednom dopise se najde málokdy. Přesto si myslím, že na konci toho tmavého tunelu, kterým kráčíte, existuje světýlko naděje. Jenom se k němu musíte dostat.

Začala bych asi takhle: nikdo nepochybujte o tom, že váš životní partner (pokud se mu tak vůbec dá říkat) je mizera a bídák. Vy jste ale byla tím, kdo mu to bídácké chování umožnil a toleroval. A ve vašich rukou je také šance se od něj osvobodit.

Nikdo nepochybujte o tom, že váš životní partner (pokud se mu tak vůbec dá říkat) je mizera a bídák.

Nejspíš patříte k těm ženám, kterým rodiče v dětství říkali moudra ve stylu "Nejseš moc hezká ani moc chytrá, tak buď aspoň pracovitá," nebo "Hlavně abys nezůstala na ocet." Výsledkem je, že si vůbec nevěříte a od lidí kolem sebe vůbec nic nečekáte. Svému partnerovi jste na začátku vztahu nejspíš byla vděčná, že si vás vůbec všiml. A nic jste od něj nežádala: ani manželství, ani pozornost, ani peníze. Jenom jeho "lásku". Jenže to, co on předvádí, není žádná láska. Je to zneužívání, bezohlednost a pošlapávání Vašeho sebevědomí.

Teď, po letech tohoto prapodivného soužití, si nejspíš připadáte neschopná a k ničemu - ostatně, on vás o tom jistě kažodenně přesvědčuje. Ale pozor, vy přece vůbec nejste neschopná! Vždyť jste sama, téměř bez jeho pomoci, dokázala vychovat dvě děti! Píšete, že vám finančně přispíval jen když jste byla na mateřské. To znamená, že úplně sama živíte rodinu! To rozhodně není neschopnost, to je něco, k čemu žena v současnosti potřebuje velkou statečnost a kuráž.

Ale pozor, vy přece vůbec nejste neschopná! Vždyť jste sama, téměř bez jeho pomoci, dokázala vychovat dvě děti!

Tu statečnost a kuráž budete nejspíš potřebovat ještě k něčemu jinému. A totiž k tomu, abyste se od toho člověka osvobodila. Z vašeho dopisu vyplývá, že váš vztah už víceméně skončil. Přesto si umím představit, že to nebude jednoduché. Už proto, že bydlíte v rodinném domku, který je napsaný na něj. A také proto, že žádný tyran nepustí jen tak ze svých spárů loutku, která až dosud ochotně plnila každé jeho přání.

Možná byste proto mohla začít tím, že se budete víc soustředit sama na sebe. Zjišťovat, co se vám líbí, co máte ráda (až doteď jste se nejspíš zajímala hlavně o to, co má rád on). Začněte třeba chodit cvičit. Zkuste změnit účes (a nevšímat si jeho kritických poznámek). Nebo se začněte učit cizí jazyk. Udělejte zkrátka cokoliv, co vám pomůže si uvědomit, že jste samostatná lidská bytost, která má své vlastní názory, schopnosti a sny. Dlužíte to nejen sama sobě, ale i svým dětem. Ty si přece nezaslouží, aby jejich máma byla jen utahaná troska!

Možná byste proto mohla začít tím, že se budete víc soustředit sama na sebe.

Postupně by pak vaše krůčky v novém samostatném životě mohly být odvážnější - třeba si bez něj, jen s kamarádkou nebo s dětmi, vyrazíte na dovolenou. Anebo si dokonce uvědomíte, že ve vašem okolí se objevil někdo, kdo vás zaujal, nějaký jiný a doufejme slušnější muž...

Mějte na paměti, že on se nejspíš bude snažit si vás udržet - ne proto, že vás "miluje", ale proto, že vás ovládá. Neskočte mu na to, ani když se k vám načas začne chovat hezky. To už tady přece bylo a vy to víte. Naopak vy přestaňte řešit jeho milenky, odolejte pokušení zjišťovat, co dělá a s kým se stýká. Uvidíte, že i to vám pomůže cítit se líp.

Držím palce, aby se vám povedlo začít nový život, který tentokrát už bude doopravdy váš! Nejspíš vám ještě není ani čtyřicet let. Celou polovinu života máte před sebou. A není pochyb o tom, že to bude ta lepší půlka.

P.S. Přečtěte si knihu O čem sní ženy a její pokračování od Olgy Sommerové. Najdete v ní spoustu skutečných příběhů podobných tomu Vašemu, ale také naději a povzbuzení.