Jemu nemusí sedět vaše rodina, vám ta jeho. Ale bez kompromisů to nepůjde. V galerii najdete tipy, jak na to!

Bez chybičky

Ještě před dvěma lety bych na svého manžela pěla ódy a cítila se jako v sedmém nebi. S hledáním toho pravého jsem nepospíchala a našla ho až po pětatřicátých narozeninách, ale neměnila bych ani za nic. Byl dokonalý. Vzdělaný, sečtělý, vtipný, šarmantní, sdílel moje nadšení pro sport, cestování a práci a respektoval, i když s úsměvem, moje pyžamové neděle. To, že i on má vadu na kráse, jsem zjistila po mnoha měsících společného bydlení, kdy jsme jeli navštívit jeho rodinu. Už ale aspoň vím, jak vypadá cesta do pekla.

Příliš chladno

Do té doby jsem netušila, z jaké rodiny pochází. Příliš o nich nemluvil, občas se zmínil jen o sourozencích, kteří se namísto opuštění hnízda drží máminy sukně. Už při parkování před domem jsem měla prozřít. Auta nejdražších značek stála natěsnaná vedle sebe a dlážděný vstup do domu by vystačil i pro tank. Vešli jsme dovnitř a z každého koutu byl vidět luxus, na který si rodiče zřejmě potrpí. V ohromné hale seděla jeho matka se sestrou, obě v kostýmku a živě diskutovaly. Naše přítomnost je od hovoru nevytrhla a jen na nás „štěkly“, že se sejdeme u večeře v šest jako obvykle. Procházeli jsme domem a zapluli do Adamova bývalého pokoje.

Jde to, ale dře to!

U večeře byla spousta lidí, od sourozenců s jejich protějšky a dětmi po rodinné známé. Největší díl mé pozornosti však patřil Adamovu otci. Na první pohled nepřístupný chlap neupíral svůj pohled přímo na mně, ale cítila jsem nepříjemné pnutí. Do hovoru se vkládal jen mimořádně a pokud, tak byly jeho připomínky suché a bez špetky humoru nebo nadsázky. Ani se zbytkem rodiny jsem nedokázala vést čilý hovor, ale spíš jsem směrem k nim poslala pár zdvořilostních frází, souhlasně se usmívala a dýchala Adamovi na záda. Druhý den u snídaně, která měla podobný scénář jako předešlá večeře, jako by jeho příbuzní prolomili ledy a začala palba otázek. Značná část z nich směřovala k založení rodiny. Bez váhání jsem vyklopila pravdu. „Děti neplánujeme. Někdy může být život hezký a plnohodnotný i bez nich.“ Jeho sestry k sobě jako na protest přitiskly svoje ratolesti a matka souhlasně pokývala. Měli jsme v plánu odjet krátce po obědě, ale Adam musel řešit něco neodkladného s otcem. A tak jsem čekala. Ale hned za první zatáčkou jsem v autě Adamovi položila ruku na koleno a řekla, že mě může z příštích rodinných setkání s čistým svědomím vynechat.

Prosím, štípni mě!

Jen co za námi zaklaply dveře vlastního bytu, vytěsnila jsem děsivý zážitek z hlavy. Když mi po půl roce Adam oznámil, že stráví týden u rodičů, ani jsem se nezvedla z gauče a jen nastavila tvář pro pusu na rozloučenou. Nedostal by mě tam ani párem volů. Pár dnů „volna“ jsem si užila po svém. Jedla jsem v posteli, sledovala americké seriály a poslouchala nevkusnou hudbu. Vrátil se a náš byt se zase zalil láskou. Měsíce ubíhaly a já neměla ani nejmenší tušení, že na druhém konci republiky se schyluje k velkému finále. Jenže jednou zazvonil uprostřed noci telefon. „Tak už porodila? Dobře, jak to půjde, přijedu a vyřídíme formality.“ Seděla jsem na posteli a snažila se pochopit kontext, který mi zřejmě unikal. „Tvoje sestra byla zase těhotná?“ „Ne.“ Zahrabal se pod peřinu a usnul. Zato já jsem oka nezamhouřila. Nechápala jsem, co za roli v tom příběhu má právě Adam. Ráno jsem na něj uhodila a pravda mi zlomila vaz. Otec nerozdýchal, že netoužím po rodině a donutil svého syna, aby si pořídil dítě jen pro pokračování rodu. A jak patriarcha nařídil, tak se stalo. Zatímco já si plula na obláčku pohody, můj životní partner si založil rodinu, aby měl od otce klid. A s čistým svědomím se vrátil ke mně.

A tak se z dokonalého muže stal zrádce.