"Jdu spát, Judito," řekl manžel a políbil mě na čelo. "Jdeš taky?" Pokývala jsem hlavou a vydali jsme se nahoru do ložnice. Oba dva jsme téměř spali, když nás probudil divný zvuk. Byl tak překvapivý, že jsme se vzbudili najednou. Než jsme stačili cokoli říct, v ten okamžik vešel do ložnice muž. Velmi tiše a obratně. Jeho stín se protáhl po podlaze, a jeho tělo bylo zakryto temnou rouškou, která mu zakrývala tvář. Krve by se ve mně nedořezal, srdce mi bušilo, až jsem se bála, že to snad musí být slyšet. Manžel mi pod peřinou stiskl pevně ruku. Pochopila jsem. Musíme předstírat spánek, jinak je s námi amen. 

Velká hrůza

Pootevřenýma očima jsem sledovala, co ten člověk dělá. Téměř jsem nedýchala. Prohledával skříně, jemně otvíral zásuvky, když narazil na něco zajímavého, hbitě to vzal a schoval do tašky, kterou měl zavěšenou na těle. Téměř jsme cítili jeho dech, tak byl blízko. Bylo to něco naprosto příšerného, klepala jsem se hrůzou a jen cítila manžela, jak mi pevně tiskne dlaň. Větší hrůzu jsem snad nezažila. Zloděj vzal manželovi telefon, ze zásuvky peníze a šperky.  Stejně tiše jak přišel, tak taky zmizel. Leželi jsme ještě dobrých deset minut úplně bez hnutí, jako kdybychom zkameněli. Když jsme konečně sebrali odvahu otevřít oči, zloděje nebylo nikde vidět.  Obklopovaly nás ticho a temnota. 

Voláme policii

Manžel pak sebral odvahu a tiše řekl. “Musíme zavolat policii.” Můj mobilní telefon naštěstí nenašel, a tak jsme okamžitě zavolali policii. Přijeli asi za 10 minut. Vyslýchali nás, odebírali otisky, jezdili po naší čtvrti a pokoušeli se ho najít. “Dobře jste udělali, že jste předstírali spánek. Možná jste si zachránili život,” řekl nám jeden z policistů.

Stále ve strachu

Mezitím se u našeho domu vytvořil dav sousedů. Na kraji stála naše sousedka, paní Nováková, s telefonem v ruce. "Viděla jsem ho, jak utíká směrem k nádraží. Nemohla jsem spát, tak jsem koukala z okna." Nebudete tomu věřit, ale toho zloděje nakonec chytili. Čekal na nádraží na vlak, lup měl u sebe. Tu noc takhle vykradl ještě další dva domy. Sice jsme byli šťastní, že se nám všechny věci a peníze vrátily, nicméně jsme byli velmi vyděšení ještě pár týdnů po té strašné noci. Naše bezpečí, náš domov, vše bylo narušeno. Teď budeme stále žít ve strachu.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.