Stála jsem tam s miminkem v náručí a nemohla uvěřit tomu, že nás právě vyhodil na ulici. Můj přítel, jeho jméno se už stydím vyslovit, měl rád risk a nebezpečí. Ale taky ženy, alkohol, občas nějaké drogy... Bohužel jsem byla slepá láskou, hodně mladá a neviděla, jak mě pomalu tahal dolů, jak jsem ztrácela vlastní hodnotu.
"Vem si svý věci a vypadni," zahřměl na mě, když jsem vstoupila do bytu, který jsme spolu obývali. Jeho oči byly bez citu, jako studená ocel, a měl na rtech chladný úsměv. Jak jsem tam stála, s dítětem v náručí, cítila jsem se jako nevítaný předmět, který ruší jeho klidný život.
"Proč?" vycedila jsem ze sebe, zatímco slzy stékaly po mých tvářích.
"Proč? Protože už mě nebavíš. A tyhle scény jsou ztrátou času," odvětil, aniž by na mě podíval. Pak jsem v bytě zahlédla jinou ženu ve spodním prádle. Jen se na mě ušklíbla. V tom okamžiku jsem věděla, že náš vztah byl jen hrou, kterou on hrál podle svých pravidel. Byla jsem jeho hračka, jeho služka, ne jeho partnerka. Záblesky všech konfliktů a slov, která mě ponižovala, se mi vrátily do paměti. Naši měli pravdu, když říkali, že je to gauner.

Strach se vrátit

Venku foukal ledový vítr, obloha byla šedivá. Byla jsem bez domova, bez opory. Měla jsem nově narozené dítě a nevěděla, co s ním a se sebou. Před očima mi tancovala kaše z emocí – zoufalství, zklamání, ale také odhodlání. Sedla jsem na lavičku v parku, zabalila dítě do deky a přemýšlela, co teď. Měla jsem strach vrátit se k rodičům. Odešla jsem od nich, pohádali jsme se, já byla zamilovaná s růžovými brýlemi, oni tušili, do jakého neštěstí se ženu. O mém těhotenství nevěděli. Teď jsem se bála, že by mohli říct: "Říkali jsme ti to."

Jediná kamarádka

Zvedla jsem telefon a zavolala Denise, mé kamarádce z dětství, se kterou jsme si občas zavolaly nebo vyměnily pár zpráv. Nikdo jiný mi nezbyl. "Iveto, co se děje?" zeptala se s nádechem starostlivosti v hlase. Vyprávěla jsem jí celý příběh, od lásky k nejistotě, od radosti k zoufalství. Denisa byla celou dobu ticho, vyslechla mě a nakonec řekla: "Přijď k nám. Tady budete v klidu a bezpečí a pak něco vymyslíme." Sbalila jsem se, dítě ještě v klidu spalo, a zamířila k nim. Denisa a její rodiče mě přivítali otevřenou náručí. Jejich laskavost a porozumění mě dojaly.

Cesta domů

Asi za týden se objevili ve dveřích moji rodiče. Když jsem je spatřila, měla jsem strach. Místo toho, aby mě odsoudili, přišli ke mně s lítostí a láskou. "Když je ti je nejhůř, musíš se vždycky vrátit domů," řekla mi má matka, zatímco tatínek vzal dítě do náručí. "Proč jsi nám nic neřekla?" řekli s mírnou výčitkou když chovali mou malou dceru. Byli z ní úplně paf a zamilovali se do ní na první pohled. S pláčem jsem je oba objala.
Život může být drsný, ale vždy existuje cesta zpět do lásky a bezpečí rodiny. Nově narozené dítě bylo nejen odrazem mé bolesti, ale i novým začátkem, něčím, co mě spojilo zpět s mými nejbližšími. A tak jsem začala znovu, tentokrát s novým pohledem na svět, bez růžových brýlí, ale s láskou, kterou jsem si skutečně zasloužila.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.