Vracím se po mateřské do práce. A mám strach!

Práce? Proti mateřské Havaj!

Je mi líto, ale dnes budu muset být o něco drsnější než obvykle. Ano, já vím. Vy už jste si zvykli, že se mé chápavé a superempatické rady nesou spíše v duchu laskavém, až něžném, že dávám přednost nekonfliktnímu, všeprostupujícímu pohlazení, ale bohužel jsou chvíle, kdy je nutno tuto mou přirozenou, ba přímo vrozenou hřejivou toleranci odložit a nakouřit to tazatelce přímo do rypáku.

A já tak učiním právě teď: Dámo, co to proboha plácáte? To, co takzvaně řešíte, je totální pseudoproblém! Proberte se z té country! Absolvovala jste mateřskou dovolenou a teď si rozrušeně ohryzáváte nehty z toho, jestli zvládnete obyčejnou práci? Co je to za pitomost? To je jako kdybyste byla Rudolf Kraj, rozmázla Fragomeniho v ringu na mastný žvanec pizzy (dobře, já vím, že ten zápas díky záludným trikům japonské gamorry skončil trochu jinak - ale měl skončit pizzachuchvalcem, to vám říkám) a pak jektala zuby před rvačkou s hladovkářem Marečkem. (Obzvlášť teď, když je po smrti - to je Mareček velmi lehký protivník. Skoro vůbec se nebrání.) Je to jako kdybyste prošla normandskou invazí na pláži Omaha a pak se bála dojít do krámu pro rohlíky! Je to jako kdybyste viděla kompletní filmografii Uwe Bolla a pak se bála podívat na Komando! Ženská, uvědomte si to: zvládla jste mateřskou. Přežila jste psychický teror řvoucího prosakujícího rance, který vyžadoval nonstop pozornost čtyřiadvacet hodin denně, neustálou připravenost k akci a schopnost bleskově řešit ty nejnečekanější krize. Vás nějaké zaměstnání nemůže rozhodit. Vy jste prošla jste peklem. Máte za sebou ten nejtvrdší trénink, který můžete mít. Kam se hrabou Specnaz.

Vás nějaké zaměstnání nemůže rozhodit. Vy jste prošla jste peklem. Máte za sebou ten nejtvrdší trénink, který můžete mít. Kam se hrabou Specnaz.
Práce je proti mateřské havaj. Když tam po vás někdo něco bude chtít, tak ho prostě odbudete, že teď jste byzy, že musíte levedryžovat čelenž, optimalizovat proaktivní fídbek a nasetovat ekspektejšny a vůbec, ať na to zkusí přijít sám, ať taky ukáže nějaké to aut-of-d-boks-fikning, no ne? - a nemůže se stát, že sebou vzápětí váš kolega mrskne na zem, začne kopat nohama a ječet „Ale já chci, abys to udělala! A chci a chci a chci!" (Stejně jako nedojde k tomu, že se kolem okamžitě shromáždí vaši spolupracovníci, budou vás stíhat káravými pohledy a mumlat „ta si ho teda vychovala... rozmazlenej fracek... já bych mu nařezala a bylo by".) Řekněte sama - není to úleva?

Stejně tak, když se na chvíli otočíte a zjistíte, že vaše kolegyně není na svém místě, prostě budete úplně normálně předpokládat, že si odskočila na cigaretu nebo k automatu s kávou a nevyskakujete hned od stolu s myšlenkou, jestli náhodou nevyužila pootevřeného okna a nevisí teď za parapet z osmého patra. Můžete nechat na stole připínáčky a nikdo z vašich kolegů je neshrábne a nenacpe si je do pusy. Jakmile někdo zvýší hlasitost svého projevu, nemusíte mu rozepínat kalhoty a kontrolovat, jestli má suché plenky. (Neboť je všeobecně známo, že manažeři kolem třicítky už jsou schopni si plenky kontrolovat sami.) Nemusíte neustále sledovat svého šéfa, jestli se náhodou neplíží k zásuvkám a nesnaží se do nich strčit prsty. A tak dále.

V tom jediném by právě mohl být problém - jste vůbec připravena tak radikálně zvolnit tempo? Jste připravena na to, že denně nedostanete svou porci stresu, vypětí a celkové napruženosti, na kterou jste si už zvykla?
Řekněme si to otevřeně: vy si v podstatě v práci pěkně dáchnete.

A v tom jediném by právě mohl být problém - jste vůbec připravena tak radikálně zvolnit tempo? Jste připravena na to, že denně nedostanete svou porci stresu, vypětí a celkové napruženosti, na kterou jste si už zvykla? Anebo budou vaše nervy i nadále neoblomně vyžadovat stálý příděl vzruchů? Co když už se z vás stal adrenalinový feťák, který musí žít v neustálém psychickém napětí?

Pakliže se tak stalo, existuje jen jediné řešení. Pořiďte si další dítě.

Ano, je statisticky dokázáno, že vzruchový absťák je nejčastější příčinou druhého dítěte. Koneckonců, on je ostatně i ta hlavní příčina, proč ženy vůbec mají děti: žádný mateřský pud, tikající biologické hodiny a podobné kraviny. Adrenalinový sport. To je to pravé vysvětlení. Pochopitelně pečlivě utajované, protože kdyby se to chlapi domákli, celá armáda těch potetovaných, plešatých týpků by se vykvajzla na všechny ty nudné paraglidingy, kiteboardingy, bungee jumpingy a snowkitingy a vrhla by se na matřeskádingy. A to by byl konec. Konec naší civilizace. Protože všichni přece víme, že mateřská je něco tak úžasného, dravého, vzrušujícího a nářezového, že by si to ženy prostě nenechaly vzít.

Protože ženy jsou sobci.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


„Vyměnil“ vás za mobil?

Dřív jste byla jednička v jeho životě vy, dnes vás spolehlivě nahradil jeho mobil. Bez něj se prostě »nehne«. Dokonce chce prodat vaší chatu na…