Vracím se po mateřské do práce. A mám strach!

Alice má velké obavy, že nezvládne nové věci, které se v její profesi objevily.

Dobrý den.

Byla jsem šest let na mateřské a teď se bojím, že nezvládnu návrat do práce. Nemám strach, že bych nevydržela osm a půl hodiny sedět za stolem, ani stresu či šéfů. Mám tři děti, chlapce 6 let a dvojčata, holčičku a kluka 4 roky a s nimi jsem byla v zápřahu na plný úvazek 16 hodin denně a ne pouhých osm. Bojím se, že bude těžké zapojit se do kolektivu, že mi uteklo mnoho věcí z oboru.

V mé firmě jsem patřila k nejlepším. Jenže pak jsem žila jen dětmi. Musím přiznat, že za tu dobu se mé obzory smrskly na kvalitu jednorázových plen, hory prádla, vaření, hraní a úklid po ratolestech.

Pracuji v pojišťovně jako likvidátor škod a za dobu, co jsem byla mimo, se všechno změnilo. Jiné počítačové a databázové systémy, jiná pravidla, jiní lidé. V mé pojišťovně jsem pracovala šest let a než jsem odcházela na mateřskou, jsem patřila k nejlepším. Jenže pak jsem žila jen dětmi. Musím přiznat, že za tu dobu se mé obzory smrskly na kvalitu jednorázových plen, hory prádla, vaření, hraní a úklid po ratolestech. Na nějaké učení či doplňování kvalifikace nebylo ani pomyšlení.

Vím, že tenhle problém řeší asi každá žena, která se po dětech vrací do práce, a každá to nakonec zvládne, ale to vědomí mě nijak neuklidňuje. Nikde není psáno, že bych nemohla být první, která nakonec skončí u zvedání telefonů na recepci. A to v tom lepším případě. Lidi se mění, učí se čím dál pomaleji, nehledě na to, že jsem svůj mozek moc netrénovala. (Zkuste to při předškolních říkankách polámal se mraveneček.)

Někdy lituji, že jsem tak dřela. Kdybych se vracela k nějaké nekvalifikované práci, určitě bych tak nešílela.

Byla jsem se v kanceláři párkrát podívat a jsem v šoku. Mnohem víc lidí, samí mladí dravci, co akorát odrostli škole a mají všechno v malíčku. Ne že bych doma nezapnula počítač, ale přeci jen se má domácí práce omezovala na editaci fotek a psaní emailů. Když jsem nahlédla kolegyni přes rameno, polilo mě horko. Absolutně jsem se nechytala. Říkala mi, že absolvovala týdenní školení, než se naučila alespoň základy systému. Vím, že si říkáte, co tu brečím, když se to za týden naučím. Jenže já těch týdenních školení budu potřebovala tak deset, abych obsáhla všechno, co je v oboru nového. Budu zase na začátku. Má předchozí práce bude zapomenuta, bude na mě pohlíženo jako na úplného začátečníka. Tohohle se bojím nejvíc, že psychicky nezvládnu tu degradaci na „benjamínka“ oddělení, protože nic jiného nebudu. Budu na tom ještě hůř než ti, kteří akorát vyšli ze školy, protože oni mají hlavu otevřenou, jsou nenasytní po nových věcech a nikdy před tím už neměli vybudovanou pozici.

Někdy lituji, že jsem tak dřela. Kdybych se vracela k nějaké nekvalifikované práci, určitě bych tak nešílela. Občas mám takové pochyby, že se koukám po jiné práci, v obchodě nebo tak. Ale zase se bojím začínat od začátku. Přeci jen pojišťovnictví mě baví a mám (měla) jsem pocit, že mu rozumím.

Poraďte mi, prosím, jak se mám se svými strachy vypořádat? Za měsíc mám nastoupit, a teď se budím hrůzou, že absolutně zklamu. Své okolí, ale hlavně sebe.

Děkuji, vaše čtenářka Alice