Na silnicích stačí mžik a život se obrátí naruby. Jak žít ve vztahu, který dostal po nehodě ránu pod pás? Tipy najdete v galerii!

Jeď opatrně!

Před sedmi lety jsem domů přivedla motorkáře a nechápala, proč jsou rodiče zděšení. Neustále opakovali, že "temní jezdci" jsou postrachem silnic. Já sama jsem motorkám svou duši nikdy nezaprodala, ale byl ze mě spíš sváteční spolujezdec. Koupila jsem si slušné vybavení, integrální helmu, bundu ze silné hovězí kůže s chrániči, boty s ocelovou špičkou a kevlarové džíny. Dušan tak pečlivý nebyl a jezdil více nalehko. Pokaždé, když ode mě odjížděl, zdůrazňovala jsem, aby jel opatrně. Po tolika letech jízdních zkušeností jsem ale pomalu přestávala mít strach a nepřipouštěla si, že by se mohlo něco stát. Ve chvíli, kdy se mi snažil dovolat dopravní inspektorát, jsem myslela, že jsem zapomněla zaplatit pokutu nebo zaparkovala mimo vyznačené zóny. Realita byla mnohem drsnější.

Postarám se!

Dušan měl vážnou nehodu a byl převezen do fakultní nemocnice, kde musel téměř okamžitě podstoupit náročnou operaci dolních končetin, které dostaly plný zásah. Omáčky mě nezajímaly a hned jsem se za ním vydala. Ze začátku byli lékaři optimističtí, ale s každou minutou na sále se jim z očí vytrácela naděje. Po čtrnáctihodinovém pokusu o záchranu odložili nástroje a vyřkli děsivý ortel. O pár týdnů později mu přistavili k posteli invalidní vozík a předali rozvrh s povinnými rehabilitacemi. Proseděla jsem u něj dlouhé dny i noci a v duchu se modlila za lepší zítřky. Po čtyřech měsících, kdy jsem si sáhla na psychické dno, jsem "svého maroda" tlačila po parkovišti a bála se každého nového dne. Byt jsme museli za nemalé peníze uzpůsobit tak, aby se mohl obratně pohybovat. Nic z toho bych mu nevyčítala, na to jsem ho moc milovala. Oči mi otevřel až dopis od policie, který detailně vylíčil celý průběh vyšetřování. Do té doby jsem neměla tušení, jak k nehodě došlo.

Kde je pravda?

Byl slunečný den a poloprázdné silnice sváděly ke frajeřinkám. Svižné myšky, rychlá jízda s hrudníkem přitisknutým na nádrži, rozjezdy na zadních kolech. Všude kolem vládla pohoda a nebyl důvod předvídat komplikace. Dušan vjel do zatáčky a čelně se srazil se starším autem. To nedokázalo včas zareagovat a narazilo do stromu. Zatímco řidič motorky skončil pod silným strojem a utrpěl zranění nohou, posádka automobilu vydechla naposledy dřív, než stačila dorazit pomoc zdravotníků. O takovém scénáři jsem neměla ani tušení. Po přečtení jsem měla pocit, že mě svírá křivda a vztek. Můj muž a jasný viník nehody se smrtelnými následky bude časem popotahován před soudy a právem osočován z vraždy z nedbalosti.

Chci odejít!

Občas se dívám na Dušana a nevím, co si myslet. Má výraz malomocné ovce. Čeká, že ho budu litovat a obskakovat jen proto, že má před sebou život na vozíku. To on ale hazardoval se svým životem. A život ostatních dokonce prohrál. Nechci litovat člověka, který postrádal, i když jen na moment, zodpovědnost. Takový můj život není a nechci být spojovaná s člověkem, který moje hodnoty nerespektuje. Vím, co cítím, ale bojím se, že opustit muže, který je upoutaný na invalidní vozík, je daleko za hranicí slušnosti a morálky. Nechci být pod palbou jenom proto, že mám své hranice, nechci na potkání vysvětlovat, jak to ve skutečnosti bylo, nechci obhajovat svá rozhodnutí.