Vendula (35): Manžel neskutečně žárlí. Rozplánoval mi den po minutách

Manžel neskutečně žarlí: Nesmím se ani zapovídat s prodavačkou!

Už když jsem si svého muže brala, jsem věděla, že je žárlivý, nicméně tehdy mi to imponovalo. Myslela jsem si, že to zkrátka k zamilovanosti patří. S postupem doby se ale tento jeho povahový rys prohlubuje a došlo to až tak daleko, že se to nedá téměř vydržet.

Jsme spolu 15 let a nikdy jsem nebyla manželovi nevěrná. Ne že by mě to párkrát nenapadlo, ale vždycky jsem pokušení odolala. Přišlo by mi to vůči němu nefér a trápily by mě výčitky svědomí. Začínám skoro litovat, že jsem žádnou příležitost nevyužila. Manžel by měl aspoň k žárlivosti důvod a já bych jeho záchvaty třeba lépe snášela, kdoví.

Máš zpoždění

Příklad: přijdu domů z práce ověšena nákupními taškami a v předsíni už na mě číhá muž. Tváří se jako bohyně pomsty Nemesis a prstem ťuká na hodinky. „Máš patnáct minut zpoždění! Kde jsi byla?!“ Začal si totiž vést můj časový harmonogram: Odchod do práce - 7.15 hod. Konec pracovní doby -16.30 hod. Cesta domů - 35 minut s tolerancí 5 minut pro případ, že by mi ujel spoj.

Nákupy - 35 minut. Jakmile se do jeho propočtů nevejdu, ztropí mi scénu. „Ty jsi prostě cvok,“ pronesu nakvašeně. „Co bych asi tak za čtvrt hodiny stihla? Dát si rychlovku v průjezdu?“ Odvětí, že jsem vulgární. Ale že když se chce, stačí pět minut. „Zřejmě mluvíš z vlastní zkušenosti,“ namítnu. On se urazí. Je přece doma vždycky na čas (v práci končí dřív než já). „Copak jsem někdy někde byl, když ses vrátila z práce?“

Kamarády nemá

Pravda je, že nikam nechodí. Bohužel. Byla bych moc ráda, kdyby si zašel s kamarády na pivo, jenže on už žádné nemá. Časem se s nimi přestal stýkat a já si myslím, že znám důvod. Chce mě mít pod kontrolou. Naštěstí mi už přestal volat pětkrát denně do práce, zaměstnavatel nám soukromé hovory v pracovní době zakázal. Pravda, musela jsem doma předložit potvrzení i s razítkem, takže jsem byla v práci všem pro smích, ale aspoň tady mám klid.

Aby toho nebylo málo, přistihla jsem ho, jak se mi hrabe v kabelce. „Co tam hledáš, prosím tě?!“ Prý rezervní klíče od auta. Šlo samozřejmě o výmluvu, protože klíče visí pořád ve skříňce v předsíni a on navíc stejně téměř nikam sám autem nejezdí. Taky se mi začal hrabat v prádelníku, což jsem poznala podle toho, že věci byly jinak složené. Posledně jsem narafičila na zásuvky vlas - prostě klasika, nic chytřejšího mě nenapadlo - a pochopitelně byl fuč.

Prohledává mi věci

Manželovi jsem o svém zjištění sice neřekla, vyvolala bych jen další hádku, ale urazilo mě to a ponížilo víc než jeho přihlouplý harmonogram. Prohledává mi nejen osobní věci ve skříni a prádelníku, ale i kapsy. Načapala jsem ho v koupelně. Měla jsem už roztříděné hromádky prádla na praní a on mi projížděl kapsy u džín! Pohotově prohlásil, že mi jen pomáhá, co kdyby byly v kapsách zapomenuté papírové kapesníčky, vždyť nadělají v pračce pěknou paseku. Už jednou se mi to přece stalo a může kdykoli znova, když jsem v poslední době tak roztržitá… Kdoví, kde se moje myšlenky toulají. A na koho myslím.

„Tohle není normální, co tady pořád předvádíš,“ povídám. „Najdi si nějakého koníčka, ať svůj volný čas využiješ smysluplně. Nebo si zajdi za psychiatrem, začínám mít obavy o tvůj zdravý rozum!“ Ale on, že jeho rozum je úplně v pořádku, chyba je na mé straně hřiště. Kdybych chodila domů včas, neměl by sebemenší důvod mě kontrolovat. Jenže já se každou chvíli někde zdržím a dokonce mu neberu telefon, když mi po práci zavolá. Kdoví, s kým jsem! „S prodavačkou v supermarketu,“ odpovím a on mi vpálí: „Co když s prodavačem?“

Nedá se to vydržet a já začínám přemýšlet o rozvodu. Nebo existuje ještě jiné řešení?

Vendula

Názor odborníka: odpovídá PhDr. PETR ŠMOLKA, psycholog

Chorobná žárlivost patří bezesporu mezi nejzhoubnější poruchy párového soužití. Neléčená se s věkem prohlubuje a je pouze otázka času, kdy už není jiné řešení než léčba nebo rozvod. Jinak totiž žárlivcovu oběť čeká doživotní role štvané zvěře.

Mýtus, že ve vztahu žárlí partner emočně závislejší, neplatí. A za výrok Kdo nežárlí, nemiluje by se snad mělo „bez výstrahy střílet“. Zazní-li z úst potenciálního partnera, pak bychom měli vzít nohy na ramena. Dokud je čas! Paradoxně lze žárlit i na partnera, který je nám lhostejný. V tom případě půjde o takzvanou žárlivost majetnickou. Měli bychom ale dodat, že žárlivost je v pozadí mnoha agresivních aktů včetně těch nejbrutálnějších.

Léčba, nebo ukončení vztahu! Toto je skutečně jediná smysluplná volba, kterou v podobných případech máme. Žárlivost léčit lze, zpravidla kombinací vhodně zvolené psychoterapie a souběžného podávání anxiolytik - léků snižujících úzkost. Při dostatečné motivaci „nemocného“ může být poměrně úspěšná. Žárlivec si však jen zřídkakdy připustí, že porucha by mohla být na jeho straně. Ve srovnání například s těmi, kdo mají problém s pitím, je na tom vlastně ještě o něco hůře. I alkoholik mívá problémy nejprve ve vztahu s partnerem. Časem však přijdou další - pracovní, společenské, zdravotní. Žárlivec ale nikde jinde problém nemá. A zpravidla tak nemá ani motivaci se léčit.

Pokud bych měl Vendule a podobně postiženým něco doporučit, pak určitě návštěvu manželské poradny. V ní by se totiž mohlo podařit jejího muže pro léčbu získat!

 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek