Mám rád tradice, ale rodiče mé přítelkyně je milují až fanaticky. Když jsem se u nich objevil s úmyslem požádat o Klářinu ruku, byl jsem nervózní, ale odhodlaný. Klářin otec, pan Novák, vypadá jako člověk, který ve svém životě neřekl "ne" žádnému kousku domácího špekáčku a jeho manželka, paní Nováková, byla ztělesněním přísnosti.

Velká nervozita

U jejich obývacího stolu jsem se cítil jako ve středověké pevnosti. "Takže, Petře, jaké máte záměry s naší dcerou?" začal pan Novák s přísným pohledem. Pokoušel jsem se odpovídat co nejvážněji, ale moje nervozita mě zradila. "Chci ji... chci ji požádat o ruku," řekl jsem a cítil jsem se jako u maturity. Pan Novák se zamračil. "A jaké máte finanční zajištění? Jak dlouho plánujete počkat s dětmi?" Cítil jsem se jako na výslechu u policie, ale snažil jsem se zůstat klidný.

Panáky a otázky

Pak, z ničeho nic, pan Novák vstal a přinesl láhev domácí pálenky. "Pokud chceš být součástí naší rodiny, musíš ukázat, že to myslíš vážně," řekl s úsměvem. To, co následovalo, bylo jako scéna z divoké komedie. Pan Novák naléval jeden panák za druhým, a každý panák byl doprovázen další a těžší otázkou. "Jaký máš názor na hypotéky?" "Co říkáš na rodinné výlety každý víkend?" "Sleduješ hokej?" "Komu fandíš?" Některé otázky už neměly s manželstvím nic společného a začaly se točit jen kolem pálenky. "Kolik si myslíš, že za rok vypálím švestek?" Tím mě pan Novák úplně dorazil. Paní Nováková mě cpala slaninou, chlebíčky a domácími dortíky a jen se potutelně usmívala.

Na zdraví

Klára se smála, sledujíc mě, jak se snažím zůstat ve hře. Moje hlava se točila nejen z otázek, ale i z alkoholu. Všechno kolem mě se zdálo být vtipnější a méně důležité. V tom momentě jsem pochopil, že Klářini rodiče, ač mají zastaralé názory, mají i smysl pro humor a laskavost.
Při posledním panáku jsem se rozzářil a řekl: "Chci, aby Klára byla šťastná. A udělám pro to všechno." Pan Novák se na mě podíval, už méně přísně, a řekl: "To je to nejdůležitější, synku. Na zdraví." A pak dodal s úsměvem: "Ale s tou hypotékou to myslíme vážně."

Zasnoubení se musí zapít

Odcházel, no, spíš klopýtal jsem, z jejich domu s pocitem, že jsem nejen získal jejich požehnání, ale také několik nových přátel. A Klára, když jsem ji požádal o ruku, řekla ano s úsměvem, který rozsvítil celý můj svět. "Víš, že tohle zasnoubení musíš u nás zapít?" dodala a oba jsme se rozesmáli.
V tom příběhu jsem pochopil, že láska, rodina a smích jsou důležitější než jakékoli předsudky nebo zvyky.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.