„Martino, ty jsi dcera, kterou jsem nikdy neměla. Miluji tě více než Tomáše,“ řekla mi jednoho dne s pláčem. Byla jsem zaskočená, ale nechtěla jsem dělat scény. Postupem času se její chování stávalo stále nesnesitelnějším. Vtrhávala do našeho bytu bez varování, kritizovala Tomáše za každou maličkost a neustále mi říkala, jak by bylo lepší, kdyby mě porodila místo něj.
„Tomáši, tvá matka ničí náš vztah,“ stěžovala jsem si mu jednoho večera. Ale on jen mávl rukou. „To je přece jen její způsob, jak vyjadřuje lásku,“ odpověděl.

Mám toho dost

Situace se zhoršovala. Paní Nováková začala plánovat naše životy, od toho, co budeme jíst, až po to, kdy budeme mít děti. „Musíte mít holčičku, abych měla vnučku, která bude jako ty, Martino,“ říkala s očima plnými slz. Moje trpělivost se tenčila. Cítila jsem, jak se ze mě stává loutka v rukou ženy, která mě „miluje“ více než vlastního syna. Pak přišel den, který vše změnil. Našla jsem paní Novákovou v našem bytě, jak prochází mým šatníkem. „Musíš se oblékat lépe, Martino. Jsi přece má dcera,“ řekla mi. V tu chvíli ve mně něco prasklo. „Dost! Už nemůžu!“ křičela jsem na ni. „Nejste moje matka a nikdy jí nebudete!“ Střetnutí vyvrcholilo hádkou, při které paní Nováková omdlela. Ve zmatku a panice jsem volala záchranku.

Dcera, kterou neměla

V nemocnici se ukázalo, že paní Nováková trpěla psychickou poruchou. Lékaři mi vysvětlili, že její posedlost mnou byla jejím způsobem, jak vyrovnat se se ztrátou dcery, kterou nikdy neměla. Tomáš byl šokovaný a zároveň mi poděkoval, že jsem odhalila pravdu. Postupně jsme se s paní Novákovou sblížili, ale tentokrát na zdravějších základech. Můj příběh je příběhem boje o sebeúctu a hranice ve vztazích. Příběhem, který ukazuje, že láska, i když může být silná, by neměla být nikdy destruktivní. Připomínkou, že někdy musíme říct „dost“, abychom ochránili sami sebe a naše vztahy.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.