Bydleli jsme v domě manželových rodičů. Když jeho otec zemřel, tchyně začala být tak otravná a zvědavá, že by to vydržel jen málokdo. Neustálé vnikání do mého soukromí, hrabání se ve věcech a šmejdění už se nedalo akceptovat. „Musíme si promluvit,“ řekla jsem tchyni jednoho večera, když jsem ji zase načapala při procházení mého šatníku. „Jenom jsem ti chtěla pomoct uspořádat věci,“ odpověděla s nevinným výrazem, který mi vždy znovu připomínal, jak moc jí nerozumím. Ale tentokrát to bylo jiné. V ruce měla mou starou fotku z dob, kdy jsem byla ještě svobodná, a vedle ní dopis, který mi kdysi napsal bývalý přítel. Zatmělo se mi před očima a něco ve mně puklo. 

Pohled plný bolesti

„Co si to dovoluješ?“ vykřikla jsem, neudržela jsem emoce na uzdě. Náš spor se stupňoval. Slova byla ostrá jako břitva a každé z nich vystřelovalo bolestí. Tchyně, rozrušená a naštvaná, ztratila rovnováhu a spadla. Bohužel tak nešťastně, že hlavou narazila na ostrý roh stolu. Skácela se k zemi a ležela bez hnutí. Všechno se zastavilo. V mém srdci zavládl chlad a strach. „Mami!“ zakřičel jsem a běžela jsem k ní. Zatřásla jsem s ní. Nic. Udělalo se mi zle. Znovu. Nic. Asi po půl minutě se konečně probrala. Naštěstí byla jenom omráčená, ale ten pohled v jejích očích, když se dívala na mě, byl plný bolesti a zrady. Nikdy na něj nezapomenu.

Nový začátek

V následujících dnech jsem se uzavřela do sebe. Nemohla jsem přestat myslet na to, co se stalo. Bylo to jako břemeno, které mi tlačilo na srdce. Manželovi jsem nic neřekla a modlila se, aby ani ona nezačala vyprávět, co se stalo. Nesnáším jí, ale tohle si nezasloužila. Trápila jsem se tím, co se stalo asi měsíc a pak jsem se jednoho dne vzbudila s rozhodnutím. “Takhle to dál nejde, musím to napravit,”  řekla jsem sama sobě a šla za tchyní. Našla jsem ji v jejím pokoji. Když jsem zaklepala na dveře, srdce mi bušilo. „Můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se tiše. Tchyně kývla, a tak jsem vstoupila. „Omlouvám se za to, co se stalo. Nikdy jsem nechtěla, aby to došlo tak daleko,“ řekla jsem upřímně. „I já se omlouvám,“ odpověděla tichým hlasem. „Neměla jsem se plést do tvých věcí. Chyběla mi důvěra.“ V tu chvíli jsme obě pochopily, že naše vzájemné nedorozumění vedlo k věcem, které ani jedna z nás nechtěla. V jejích očích jsem viděla lítost a pochopení, stejně jako ona v mých. „Můžeme začít znovu?“ zeptala jsem se a nabídla mi ruku. „Ano, můžeme,“ odpověděla a stiskla mi ji. Od té doby se obě snažíme lépe porozumět té druhé. I když to jde ztuha, nastavené hranice ani jedna z nás nepřekračuje. Není to snadné, ale každý den se snažíme víc a víc. 

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.