Syn chce na výběrovou školu. Podle mě na to nemá.

Darja Nečasová Dvaatřicetiletá nezávislá novinářka, která má muže a dvě malé dcerky. Stará se také o rodinného rotvajlera, pokud jí zbyde trochu volna, ráda plete a háčkuje.

Ze záhlaví vašeho dopisu na mě zavanula atmosféra pozdního komunismu, kdy jsem se já sama hlásila na gympl. Také tehdy nám neustále otloukali o hlavu „výběrovost“ a nutili nás, ať se pro jistotu rovnou přihlásíme na školy, které nás ani trochu nelákaly.

Začnu historkou z vlastního života. Ve čtvrťáku na gymnáziu mě zničehonic napadlo, že si zkusím podat přihlášku na divadelní fakultu AMU. Když jsem svůj záměr oznámila školní „výchovné poradkyni“, jíž byla zakomplexovaná učitelka biologie (zakomplexovaná proto, že na rozdíl od kolegů neměla titul RNDr. a tak si na dveře své kanceláře psala „promovaný biolog“), dostala záchvat smíchu. A sdělila mi, že na DAMU se samozřejmě nedostanu. Kdo to kdy slyšel, aby někoho vzali na uměleckou školu, že. A prý že bych se měla přihlásit na něco rozumnějšího. Abych to neprotahovala, na DAMU mě vzali, ačkoliv s tím nikdo sebeméně nepočítal – ani já sama. Tedy, ne že by se tam ze mě stala nějaká divadelní hvězda. Nestala. Ale ověřila jsem si, že má cenu pokoušet se i o věci, které na první pohled vypadají bláhově a neuskutečnitelně.

Na to nemáte!

Úplně jinak ale dopadla většina mých spolužaček, které se už v nezralém věku sedmnácti, osmnácti let nechaly infikovat skeptickými názory svých rodičů a profesorů, které slýchaly od rána do večera: „Na to nemáš.“ „Tam se nedostaneš.“ „To je výběrová škola, to není pro tebe.“ A tak dále. Skončilo to tak, že většina z nich se nepřihlásila raději vůbec nikam, po maturitě šly rovnou do práce, pořídily si nudné manžely a dítě ve dvaceti. Teď, po třicítce, jsou většinou rozvedené, vychovávají své puberťáky a pracují v příšerně nudných neatraktivních zaměstnáních, protože kdysi, v sedmnácti, jim někdo nakukal, že na nic lepšího nemají.

Nepřistřihujte křídla

Aby bylo jasno, chápu, že to myslíte dobře: Chcete svého syna ušetřit zklamání. Podle mě mu ale příliš brzo přistřihujete křídla. Když je člověku –náct (ale i když je mu –cet, nebo dokonce –sát), má právo pokusit se uskutečnit to, o čem doopravdy sní. I když pravděpodobnost, že se mu to podaří, se blíží nule. A v patnácti asi málokdo sní o tom, že se stane účetním nebo obráběčem zemědělských strojů. Když si nezkusí to, co doopravdy chce, do smrti toho bude litovat, bude zahořklý, bude si namlouvat, že by se mu to stejně nepovedlo, bude se užírat a ve čtyřiceti skončí na gauči v psychiatrické ordinaci, ani pořádně nebude vědět proč. Ostatně, když něco doopravdy chcete, nenecháte se odradit prvním neúspěchem. Pokud vašeho syna nevezmou napoprvé, může to zkoušet znovu a znovu…

Výběrová? Brrr!

A ještě se chci vrátit k tomu příšernému termínu „výběrová škola“. Prosím, dámo, vyřaďte ho ze svého slovníku. Jsou školy dobré a školy špatné. Jsou školy obyčejné a školy prestižní. Jsou školy, které jsou zadarmo, a školy, kde školné stojí statisíce. Jsou školy, na které se hlásí spousta lidí, a berou jich jen pár. Ale termín „výběrová škola“ zavání představou, že jde o školu určenou jen pro nějakou skupinku „vybraných“, „vyvolených“ či prostě protekčních dětí, na kterou normální člověk nemá šanci se dostat. Když jsem chodila na gympl, taky nám pořád otloukali o hlavu, že je to „výběrová škola“. Ale podíl omezených hlupáků mezi studenty i v profesorském sboru byl stejně vysoký jako kdekoli jinde.