Syn chce na výběrovou školu. Podle mě na to nemá.

Zvolte strategii! A do něj!

František Koudelka
František KoudelkaNěkdejší nezávislý filmový publicista, překladatel a spisovatel, který se rozhodl, že s novinařinou definitivně sekne. Přesvědčil ho až velmi nadstandartní honorář. Je mu třicet pět let, je svobodný, bezdětný a odmítá chovat ve svém „kapesním“ bytě třeba jen křečka. Je dost svérázný, stejně jako jeho názory.
Tak tohle je těžké. Možná nejtěžší. Jak sdělit nepříjemnou pravdu blízkému člověku? Navíc člověku, jehož jste od kojeneckých let utvrzovala v tom, jak je výjimečně nadaný? Synovi, o jehož první zažvatlané větě jste prohlásila, že má na vědecké poznání stejný dopad jako ta Gödelova, dítěti, o jehož výkalech rozmatlaných po stěnách jste tvrdila, že mají pro dějiny českého abstraktního malířství větší význam, než dílo Františka Kupky? Jak mu - ve chvíli, kdy vám oznámí, že chce na výběrovou školu - naznačíte, že máte jisté pochybnosti? Věru, je to nelehký úkol a když se o to pokusíte bez předem promyšlené strategie, dopadne to katastrofálně. Nejspíš nějak takhle:

 

 

 

Váš Geniální Syn: Mami, já chci jít na výběrovou školu.
Vy: Uh. É.
VGS: Chtěli po mně, abych skládal nějaké talentové zkoušky, ale to je samozřejmě nesmysl. Můj talent je přece tak očividný, že by si ho nevšimla jen mongoloidní koala – tak jsi mi to alespoň říkala, že?
Vy: Ano. É. Poslouchej, totiž-
VGS: Prostě jim jen ukážu jedno ze svých pláten a pak jen budu čekat, až pro mě ze školy pošlou limuzínu. Které myslíš, že mám vybrat, aby jejich stupidní konvenční mozečky lépe ocenily mou genialitu? Explozi fialového kosmického hlenu nebo Šiva si e-mailuje s agnostickým kobylincem? Rozhodni to ty, mami. Ty máš k jejich niveau blíž než já.
Vy: No... Já... Víš...
VGS: Mami? Chceš mi snad něco říct?
Vy: Ano. Já... Teda... Chci říct, že... Že tady ten vlevo vypadá hezky. Pěkná taková ta... kompozice.
VGS: Držíš ho vzhůru nohama.
Vy: Jistě. Teď už to vidím. Krása. Nádhera. To tady dole je Kačer Donald?
VGS: Ne, to je vědomí nekonečnosti vesmíru.
Vy: Pochopitelně. Hezké. Hezké.
VGS: Možná jsem měl použít jinou malířskou techniku.
Vy: Pravda, začíná to mít poněkud výrazné aróma.
VGS: O to nejde, ale když ty výkaly zaschnou, tak mění odstín a tím úplně posouvají vnitřní poselství.

Ano, jen málo matek má koule. Na to, aby své dítě dokázaly na férovku uvést do brutální skutečnosti. To je jednou z výhod toho, když jste havraní matka. (Z mnoha výhod.) To jste pak totiž schopna použít taktiku „nepřikrášlená pravda":

Váš Geniální Syn: Mami, já chci jít na výběrovou školu.
Vy: Ty debile, ty neschopnej mazale, jsi naprostá nula bez talentu, která by měla mít na barvy a štětce zbrojní pas, z těch tvejch patlanic se chce všem zvracet, jsou to ty největší srágory od doby, co obor opustil Hitler, vypadají jako by je naplácal barvoslepej šimpanz.

Kdybyste dokázala něco podobného, bylo by to samozřejmě ideální, protože váš syn si zasluhuje nic menšího než osvěžující doušek čisté upřímnosti. Ale jistě, i upřímnost se dá podat diplomaticky. Například:

Váš Geniální Syn: Mami, já chci jít na výběrovou školu.
Vy: Víš, podle mě je tvé umění natolik originální, že na výběrové škole, která uznává konzervativní hodnotová hlediska jako „talent" či „kvalita" nebude přijato s porozuměním.
VGS: Chceš tím říct, že jsem natolik geniální, že jsem předběhl dobu? Myslíš, že bych měl chvíli počkat, až bude obecný vkus připraven na mou tvorbu, a přihlásit se na školu až za nějaký čas?
Vy: Ano, zhruba tak za dvě stě čtyřicet let.

Samozřejmě, pokud byste se úplně chtěla vyhnout konfrontaci, existují i jiné možnosti, jak synovi zabránit se na onu školu přihlásit:

Váš Geniální Syn: Mami, já chci jít na výběrovou školu. Chtěli po mně, abych skládal nějaké talentové zkoušky, ale to samozřejmě nesmysl. Prostě jim pošlu jedno ze svých pláten. Které myslíš, že mám vybrat?
Vy: Ukaž, já se podívám. Jé!
VGS: Co-
Vy: Mně to tvé plátno upadlo a nabodlo se na opěradlo židle. Počkej, já ho opatrně zvednu- Tak, teď jsem ho navíc roztrhla od rámu k rámu. Tak tenhle tam neposílej. Ukaž mi ten druhý obraz.
VGS: Počkej-
Vy: No nazdar, já jsem ten druhý obraz nešťastnou náhodou polila čtyřmi litry benzínu! Snad se nezničil!
VGS: Panebože-
Vy: Jsem z toho tak vynervovaná, že si musím zapálit.
VGS: Opatrně, ať ti neupadne sirk-
Vy: Propáníčka! Jsem to ale nešika! Počkej, já to odkopnu stranou, někam, kde oheň neudělá paseku - třeba támhle do rohu, k tvým ostatním obrazům.
VGS: Áááááááááá!
Vy: Jejda. Nevíš, jaké číslo mají hasiči?

Pokud se ovšem nechcete uchylovat k řešením, jejichž vedlejším efektem je proměna vaše domu v dýmající spáleniště, ještě pořád je tu nejosvědčenější rodičovský výchovný prostředek všech dob: Lež.

Váš Geniální Syn: Mami, já chci jít na výběrovou školu.
Vy: Posaď se. Chci ti něco říct.
VGS: Ne, neposadím, ty mi chceš říct, že moje malby stojej za pendrek!
Vy: Ale kdepak, miláčku, jsou čarokrásné. Chci ti jen vyjevit Pravdu O Tvém Osudu.
VGS: Cože?
Vy: Jsi Vyvolený.
VGS: Cože?
Vy: Jednou ses dozvědět to musel, mladý padawane. Ty hloupým mazalem býti nemůžeš. Předurčen k velkým úkolům jsi, ano.
VGS: K jakým?
Vy: Musíš se stát mzdovým účetním.
VGS: Co?
Vy: Ano - mzdovým účetním, který zachrání svět. Před fiskální Godzillou. Tak bylo předpovězeno a tak se i stane.

Vsaďte se, že vám to ten váš blbeček sežere i s prutem. A vy se budete moci spokojeně opřít do křesla a spokojeně si nalít panáka, neboť se vám konečně podařilo splnit vaši misi: Přesvědčit syna, aby se nepokusil uskutečnit svůj sen a prožil stejně šedivý a fádní život jako vy.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek