Chtěla jsem být ve všem dokonalá

Na co jsem v životě sáhla, to se mi podařilo. Vystudovala jsem zdravotnickou školu, našla si muže svých snů, porodila a vychovala dvě děti, splatila hypotéku a našla si pohádkovou práci. Jako porodní asistentka jsem stála u zrodu života, u začátku mnoha dojemných příběhů. Nepřestávalo mě to fascinovat. Děti v pubertě se ode mě odtahovaly a o přílišnou péči a pozornost už nestály. O to víc jsem se těšila na každý nový den v práci. Snažila jsem se být skvělou mámou i manželkou, kolegyní i kamarádkou. Chtěla jsem bodovat na všechn frontách. Až o mnoho let později mi došlo, že některé mé úspěchy byly jen domnělé a protistrana mé nadšení nesdílela.

Myslela jsem, že ho mám jistého

Manželství jsem udržovala dlouhých čtrnáct let. I když vášeň už před roky odkráčela středem, věděla jsem, jak ji znovu na moment zažehnout. Víc než na ní jsem ale stavěla na pochopení, respektu a setrvačnosti, která nás k sobě poutala. Jindra byl jiný. Klidný, vyrovnaný, chápavý a pragmatik. Nikdy jsem ho neviděla ve stresu nebo jednat ve zkratu. Měla jsem pocit, že ho skvěle znám. A právě to mi zlomilo vaz. Jistota!

Taková milá dívka

Mám svou skupinku nastávajících maminek, o které pečuji už během těhotenství, jsem přítomna u porodu a dávám rady a tipy, jak přežít krizové období v šestinedělí. Se spoustou žen si vytvořím pouto a často i přátelský vztah. Když ke mně před dvěma měsíci přišla nesmělá slečna kolem třiceti let, musela jsem se pousmát. Na jedné straně jsem viděla vzdělanou, dravou a sebevědomou dívku, která přesně ví, co chce. Druhý pohled poodhalil uzlíček nervů, co si počít se životem a situací, kterou jí osud připletl pod nohy. Vypadala jako malé a vyděšené štěně. Po letech se ve mně probudil mateřský pud o něco silněji a na pravidelných schůzkách jsem jí dodávala odvahu.

Pomáhala jsem jí při porodu

Zrovna jsem měla službu, když mě ze štěbetání s kolegyněmi vytrhl šramot kolem porodního sálu. Právě přivezli mou nejoblíbenější svěřenkyni. Jen co mě zahlédla, přestala těkat očima po místnosti a trochu se uklidnila. Lichotilo mi, že má přítomnost měla takové účinky. "Tak konečně uvidím toho tvého. Tolik dobrého jsem o něm slyšela. Snad to není stejný mýtus jako paní Colombová," pokusila jsem se o vtip. V bolestech mi vysvětlovala, že už ho informovala a dorazí, jak jen to bude možné. Ale pracuje mimo město a nemůže s ní být na zavolanou.

Miminko se narodilo

Kontrakce byly stále častější a lidí na porodním sále přibývalo. Během pár minut bylo dítě na světě. Čerstvá maminka oddychovala a nevěděla, má-li brečet štěstím nebo vyčerpáním. V rukou jsem třímala malého neposedu. Vrtěl se a křičel z plných plic. Po půl hodince už bylo nadobro po všem a já se na chvíli stáhla do ústraní. Vyšla jsem na chodbu a nechápavě se dívala na Jindru. Neslavili jsme výročí a nebyl důvod pro omluvu. "Uvidíme se doma." Měla jsem ten den ještě hodně napilno, nemohla jsem se s ním zdržet. Vlepila jsem mu pusu a v poklusu se mu vzdalovala. Po hodině jsem šla zkontrolovat, jestli všechno probíhá bez komplikací a při pohledu na spokojenou rodinku, i když věkově nesourodou, se mi zastavil dech.

Hádejte, kdo byl otcem!

Jindra se tulil ke svému synkovi a ... jí. Koutkem oka mě zahlédl a vyběhl za mnou na chodbu. Jeho argument byl logický, pochvalný a nesmírně zraňující. "Vím, že jsi ta nejlepší a jsem rád, že jsi u porodu byla právě ty. To ostatní se tak prostě stalo. Nemusíš dělat závěry nebo mi odpouštět. Odejdu sám." Jak řekl, tak se stalo. O týden později už jsem usínala sama a zázrak zrození pro mě už nikdy nebyl tak nevinný jako dřív. Jsem ale příliš slabá na to, abych proti nim brojila a chovala zášť.