Jmenuji se Klára a mé první setkání s sousedem, který se jmenuje Radek, nebylo zrovna přátelské. Hned první den, když jsem se stěhovala, jsem omylem zaparkovala na jeho parkovacím místě. "Tohle je moje místo, slečno!" zvolal na mě, když jsem vystupovala z auta.
Omluvila jsem se, ale moc sympatičtí jsme si vzájemně nebyli. Takhle začalo období našeho tichého boje. Jednou jsem našla před svými dveřmi jeho staré boty, na oplátku jsem mu nechala před dveřmi tašku plnou smetí. Podruhé mi svázal všechny tkaničky u bot přede dveřmi, já mu zase večer pouštěla nahlas hudbu, kterou nesnášel. No, naschválů bylo nepočítaně.

Potřebujete pomoc?

To trvalo asi měsíc, než se stala ta kritická situace, která všechno změnila. Jednoho večera jsem přišla domů a zjistila, že jsem ztratila klíče od bytu. Bylo pozdě, nikdo z přátel nebyl k dispozici a já stála před svým bytem bezradná. Náhle se otevřely dveře vedlejšího bytu a objevil se Radek. "Potřebujete pomoc?" zeptal se, ačkoliv jeho hlas byl plný skepse. Ano, potřebovala jsem. Přiznala jsem se k problému s klíči a on nabídl, že mi pomůže dostat se dovnitř. Moc jsem mu nevěřila a čekala, jako legraci si ze mě udělá. Po několika neúspěšných pokusech o otevření zámku mi Radek nabídl, abych přespala na jeho pohovce. "Zítra ráno zavolám zámečníky a vyřešíme to," uklidňoval mě.

Vzájemné city

Ten večer jsme si poprvé opravdu promluvili. Půjčil mi pyžamo a uvařil večeři. Byla jsem ráda, že nejsem sama. Zjistila jsem, že Radek má smysl pro humor a je velmi inteligentní. Najednou mi připadal sympatický a rozhodně ne tak hrozný, jak jsem si myslela. Od té doby se naše vztahy změnily. Začali jsme spolu trávit čas, chodili jsme spolu do kina, na procházky a dokonce i do divadla. Bylo to, jako bychom se znali celý život. Radek se mi čím dál více líbil, a já jsem měla dojem, že to cítí stejně.

Vezmeš si mě?

Pak jednoho večera, když jsme seděli u večeře v naší oblíbené restauraci, mi Radek vyznal lásku. Řekl, že mě miluje a že chce se mnou být už pořád. Jeho city jsem opětovala, a tak začal náš vážný vztah. Přesně za rok v té stejné restauraci mě požádala o ruku. Byla jsem tak šokovaná, že jsem na chvíli ztratila řeč. Všechny ty naschvály, večery strávené společně, smích a radost, naše milování a vše společné, to všechno mi běželo hlavou. Pak jsem se podívala do jeho očí, plných naděje, a řekla: "Ano, vezmu si tě." Kdo by řekl, že z nevraživého souseda se stane muž mého života? Život je opravdu plný překvapení. A já jsem za toto překvapení nesmírně vděčná.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.