Na počátku to vypadalo, že je stejná jako ostatní děti. Až ve třech letech si rodiče všimli, že jejich holčička jako by přestávala růst. „Zjistili, že mám nemocné kyčle, a tak se mnou naši jezdili po doktorech,“ vypráví Andrea, která bydlí v Oloví na Sokolovsku. „Rovnou jim ale řekli, že se s tím nedá nic dělat. V Plzni nabídli, že by mě mohli zařadit do nějakého programu, jinými slovy, že ze mě udělají pokusného králíka. To rodiče odmítli,“ líčí mladá maminka. I rodiče a její sestra prošli složitými genetickými testy, aby se zjistilo, co je původem Andreiných potíží. Všichni byli zdraví, jen ona ne.
Časopis Sedm
Zkusila i lyžovat
Ještě jí nebylo sedm, když se dostala do pražské Fakultní nemocnice Na Bulovce. „Zrentgenovali mě a zděsili se, když viděli, jak mé kyčle vypadají. Doktoři nechápali, jak to mohli nechat dojít takhle daleko, ani to, že mi v Sokolově říkali, že se s tím nic dělat nedá a buď se to nějak zlepší, nebo budu brzy sedět na vozíku.“ V Praze šla rovnou na operaci kyčelních kloubů. Tenkrát se poprvé potkala s profesorem Pavlem Dunglem, který před časem vyměňoval kyčelní kloub i prezidentu Klausovi. „Byl to takový můj nemocniční táta. Občas se přišel jen podívat, jak se mi daří. A pořád mi vštěpoval, že nejsem jiná a můžu dělat úplně všechno. To mi stále opakovali i naši a já si jiná ani nepřišla,“ vypráví Andrea, která trpí vrozenou poruchou růstu.
Přes svoji nemoc a spoustu měsíců strávených v nemocnici chodila na normální základní i střední školu, jezdila se spolužáky na výlety a na lyžařský výcvik. „I když jsem nemohla lyžovat, alespoň jsem si na lyže stoupla. Zjistila jsem, že mi to nejde, protože mám pud sebezáchovy a bojím se, že spadnu a v něčem mi lupne,“ říká Andrea. Neměla prý ale dny, že by seděla a plakala nad tím, co se jí stalo. „Nejsem zvyklá brečet, když vím, že víc už udělat nejde.“
Kosti si prodlužovala sama
Chtěla s osudem bojovat a rozhodla se pro umělé prodlužování kostí. Lékaři s tím u ní začali už ve dvanácti. Tahle procedura připomíná spíše středověkou torturu. Kost se v polovině přeřízne, do každé půlky se navrtají jakési drátky, které koukají z končetiny a jsou navzájem spojené fixátorem. Nahoře je kolečko, jímž se otáčí tak, aby se každý den mezera v ruce nebo noze prodloužila o jeden milimetr. „Byl den, kdy mi nohu prodloužili i o dva, to už bylo trochu cítit, ale o milimetr? To jsem si otáčela sama. Když mi prodlužovali ruce, byla jsem dokonce doma a protahovala jsem si je sama. Jen u lýtka mi kost srostla a musela jsem jít na operaci, aby mi ji znovu přeřízli,“ vzpomíná Andrea na jednu ze šestadvaceti operací, které má za sebou. Lékařům se podařilo dosáhnout prodloužení nohou o čtrnáct centimetrů a rukou o sedm. Dnes Andrea měří 150 cm.
Chci ještě holčičku
Zatím poslední zákrok absolvovala před dvěma lety a další ji zřejmě neminou. Postupně jí totiž odcházejí ramena, kolena. Kyčelní endoprotézy už má šest let. „Z legrace říkám, že až jednou poletím letadlem, neprojdu tím rámem, jak budu celá pískat, a manžel se synem budou muset letět sami.“
S partnerem Ríšou žije osm let. Znali se už jako děti, do Oloví jezdíval za strýcem. Po čase se viděli na taneční zábavě. Čtyři roky spolu chodili, pak se jim narodil syn. Po dalších třech letech se vzali. „Musela jsem v těhotenství chodit na genetiku a testy dopadly dobře. Nepřipouštěla jsem si, že by se měl Patrik narodit nemocný. Samozřejmě ho sleduji o trochu víc, protože je ve věku, kdy se to rozjelo mně. Teď jsem s ním zrovna byla za panem profesorem. Zdálo se mi, že je menší, než by měl být. Pan profesor říkal, že nemá kyčle úplně tak, jak mají mít, ale že by to nic špatného nemělo znamenat.“
Druhé dítě chtěli manželé Štětinovi sice hned po Patrikovi, ale nakonec se rozhodli jinak. Andrea v současné době zprostředkovává zaměstnání na úřadu práce a uvažuje o studiu speciální pedagogiky. „Opravdu si nemůžu stěžovat. Mám rodinu, práci, jezdíme na hory, když je sníh, i na dovolenou. Nic si neodpírám.“ A po čem touží? „Abych vystudovala školu a pomáhala dětičkám. Pak bych chtěla k Péťovi ještě holčičku. A když nám to bude klapat tak, jak to klape, budu maximálně spokojená.“
Časopis Sedm udělal z Andrey modelku
| Andrea Štětinová |
Andrea Štětinová odjakživa toužila stát se modelkou. „Ponoukala mě k tomu už nějaký čas Jana Flechtnerová, první handicapovaná modelka v České republice. Seznámily jsme se před třemi lety na internetu,“ vysvětluje. Začala tedy oslovovat různé noviny a časopisy. „Zatím však média zaujal spíš můj životní příběh. První, kdo mi umožnil stát se aspoň na chvíli modelkou, byl právě váš časopis,“ přiznává. S modelingem už přece jen zkušenost měla, na jedné menší přehlídce předváděla společenské a svatební šaty. „Šatům a sukním se jinak většinou vyhýbám, protože mám křivé nohy, ale na přehlídce a vlastní svatbě jsem udělala výjimku,“ směje se. Jako nevěsta si oblékla korzetové šifonové šaty v barvě šampaňského, zdobené perlami.
Protože se Andrea nikdy nevzdává, zamířila poté, co ji několik časopisů odmítlo, rovnou do modelingové agentury. „Tam mi řekli, že mám pohlednou tvář, ale že svět není na handicapované modelky připravený,“ krčí rameny. Ráda se hezky líčí a obléká. „Lidé si myslí, že handicapovaní se o sebe nestarají. Proč bych se kvůli pár operacím měla cítit odstrčená?“ ptá se. Po výplatě pravidelně vyrážejí s kamarádkou na nákupy a vždycky si jeden dva kousky z obchodu odnese. Z věcí, které na focení přinesla, vybrala vizážistka a stylistka Martina Syslová černé šaty. „Občas mám problém sehnat něco na sebe, například u kabátů jsou mi dlouhé rukávy. Proto jsem vděčná za módu tříčtvrtečních rukávů, které mi jsou akorát.“ Horší je to s botami, má totiž velikost 33 a těžko nějaké sežene. Při líčení Andrea prozradila, že trochu zanedbává péči o pleť. „Odličuji se vodou, zato však používám kvalitní pečující kosmetiku.“ Dbá také o svůj účes, kupodivu se jí na rozdíl od mnoha jiných žen zalíbily krátké vlasy. „Po porodu mi začaly hodně padat, tak jsem je ostříhala. Nemůžu si to vynachválit, není pracné je mýt a foukat, na úpravu používám jen matující gumu.“ Barev se nebojí, vystřídala hnědou, zrzavou, černou a teď zakotvila u blond melírů. „Krátký účes mi chválí i manžel. Dlouhé vlasy se mu nelíbí.“ Andrea si proměnu opravdu užívala. „Cítím se jako hvězda. Být modelkou mě prostě baví,“ shrnula své dojmy.
Tento i podobné příběhy čtenářů si můžete přečíst v časopisu
časopis Sedm