Skutečný příběh: Na harfu hraji díky své babičce

Také si myslíte, že naučit se hrát na harfu, vznešený a mohutný hudební nástroj, musí být velmi náročné? „Ale vůbec ne,“ směje se harfistka Vendulka Vaňková, „je to podobné jako třeba naučit se na piáno.“

Jenže laikovi to může připadat neskutečné, na kytaře máte strun šest, na houslích čtyři, ale na harfě sedmačtyřicet! Jak to, že se harfistka nikdy nesplete? „To je jednoduché, všechna céčka jsou červená, efkové struny zase fialové. Ty vám pomáhají v orientaci,“ vysvětluje paní Vendulka s úsměvem. Ale stejně…

Jak to všechno začalo?

Vyrůstala jsem v rodině hudebníků v Liberci, maminka byla baletka, a když odešla do baletního důchodu, pracovala jako učitelka na klavír, táta hrál první flétnu v orchestru Divadla F. X. Šaldy. A tak není divu, že i já jsem našla v hudbě celoživotní lásku. Nejdříve jsem hrála na klavír, a když mi bylo asi třináct, babička se mě zeptala: „Nechtěla bys zkusit harfu? To je takový pěkný nástroj.“ Proč ne? řekla jsem si a od té doby mě harfa provází celým životem. Po konzervatoři jsem vystudovala ještě AMU a pak jsem udělala konkurz do Smetanova divadla (dnes Státní opera) a této scéně jsem zůstala věrná dodnes. Už tu působím čtyřiadvacet let. Se státním souborem jsme procestovali celou Evropu i jiné světadíly. Já osobně jsem byla nejdále několikrát v Japonsku, a tahle země mě naprosto uchvátila.

harfistka Vendulka Vaňková

Kariéra a děti

Aby to nevypadalo, že jsem si pro samé hraní nenašla čas pro rodinu. Vdávala jsem se už v posledním ročníku na vysoké, a když se mi narodily děti, syn a dcera, hrát jsem stejně nikdy nepřestala. Musela jsem trénovat několik hodin denně, zvláště když v divadle studovali novou skladbu. To jsem se vždycky bála, abych ji zvládla, protože jsem kvůli dětem nemohla chodit na všechny zkoušky. V roli mámy mi bylo moc dobře, na své děti jsem moc pyšná. K hudbě mají oba vztah, ale berou ji jen jako koníčka. Syn Honza studuje na Karlově univerzitě informatiku a knihovnictví. Odmalička hrál na housle, vybral si je k našemu úžasu sám už jako čtyřletý, ačkoli jsme mu je rozmlouvali a doporučovali mu spíš klavír. Na ten se sám začal učit zničehonic až v osmnácti. Dcera Terezka také odmalička hraje na klavír, ale převažuje u ní výtvarné nadání. Studuje střední grafickou školu, obor designér nábytku.

S harfou mezi lidi

Dodnes poctivě cvičím, ale už mi stačí hodinka denně, přece jenom mám za ta léta mnohem víc zkušeností. Jakmile totiž na delší čas vynechám, třeba na týden při dovolené, prsty si hned odvyknou a pak při hraní bolí. Proto je lepší nenechat je zahálet. Nikdy jsem neměla zvlášť velké ambice, co se kariéry týče. Nemám žádný vysněný sen, jsem spokojená s tím, co jsem dokázala a co umím - hraji v prestižním souboru, kromě toho občas vystupuji i s orchestrem ND, rozhlasovým orchestrem a s FOKem. A když je zájem, jezdíme s několika kolegy na koncerty po celé republice i do zahraničí. V posledních letech se stalo módou hrát na harfu na svatbách. Romantické skladby se k svatební atmosféře hodí, a to je pro mě další příležitost, jak dostat harfu mezi lidi. Samozřejmě je to i milý přivýdělek. Platy v divadle nejsou závratné, takže i my hudebníci musíme podnikat. Někdy dokonce vystupuji na večírcích a rautech – je to zvláštní pohled, vy hrajete a lidé okolo vás chodí s talířky a baští. Ze všech mimodivadelních aktivit mě však nejvíc baví a naplňuje učitelství. Před čtyřmi lety jsem začala učit v LŠU na Zbraslavi. Mám žáky od šesti let a moc mě těší, že je o harfu mezi dětmi zájem. A abyste si nemysleli, že harfa je nástrojem jen pro dívky – já mám mezi žáky i jednoho šikovného chlapce! Samozřejmě malé děti nehrají na velkou klasickou harfu, začínají s malými harfičkami, tzv. keltskými. Když děti zvládnou techniku vybrnkávání, postupně přecházejí na klasické harfy s pedály. Nejtěžší jsou pro ně samozřejmě začátky, aby si jejich prstíky zvykly. Zpočátku je brnkat na struny bolestivé. Je to podobné jako u kytary. Měkká bříška prstů pravidelným trénováním tvrdnou. Když se na kůži vytvoří mozoly, hraní už nebolí.

harfistka Vendulka Vaňkováharfistka Vendulka Vaňková

Na co si musím dávat nejvíc pozor?

Samozřejmě na ruce. Je to můj pracovní nástroj, ale pojištěné je nemám. Při jakékoli domácí práci nebo při práci na zahradě nosím rukavice. Stačí, abych se řízla při krájení chleba, a na měsíc jsem vyřazená. S řeznou ránou na prstě, i když je jen malá, se hrát prostě nedá. A také se vyhýbám nebezpečným sportům, abych si nezlomila ruce. Ale aby to nevypadalo, že pro své tělo nic nedělám. Snažím se hýbat, už proto, že při hraní jednostranně zatěžuji jen polovinu těla a mívám bolesti zad. V poslední době jsem objevila cvičení Pilates, to mi moc pomáhá. V zimě mě baví i běžky, v létě rekreační projížďky na kole. A protože si chci udržet svou štíhlou postavu, začala jsem běhat. Na Zbraslavi jsou dobré trasy. Jen nevím, jestli u toho vydržím. Relaxuji i na naší chatě, můj přítel tam vloni vybudoval překrásnou japonskou zahradu a já se těším, jak spolu budeme v jejím zvelebování letos na jaře pokračovat.

Tento článek vyšel v časopisu Překvapení, ve kterém každé pondělí najdete:S časopisy redakce Překvapení se nikdy nebudete nudit. Oblíbené čtenářské příběhy ze života, cestopisy z dalekých zemí, recepty, rozhovory, móda a kosmetika, čtení o mezilidských vztazích a zdraví

  • Příběhy ze života, tipy do domácnosti, rady odborníků, rozhovory
  • Pořádnou porci křížovek a zábavných soutěží 
  • Navíc máte šanci vyhrát parádní výhry!
    auto * skútr * notebook * LCD * digikamera * dovolená u moře * penízky na ruku * pomocníky do kuchyně a na zahradu * hračky... 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky