Jednoho zimního odpoledne před dvaceti lety se zeptala tatínka, čím by si přál, aby jednou byla. „Letuškou. Poznáš úplně jiný svět,“ odpověděl. „A tím mě nasměroval na současnou životní cestu,“ vzpomíná čtyřiatřicetiletá Nora.
Po vystudování střední školy hotelového managementu dělala v Londýně uklízečku, po třech letech přesídlila do Tunisu a pracovala tam jako delegátka. Když nasbírala dostatek zkušeností a vypilovala jazykové znalosti, úspěšně absolvovala konkurs na pozici palubní průvodčí u Emirates Airlines. „Původně jsem plánovala zůstat u nich rok, ale protáhlo se to na pět let. Pasažéry tvořili nejchudší obyvatelé Indie, Pákistánu, Filipín či Súdánu, kteří létali do Dubaje za prací. Setkala jsem se s neuvěřitelnými situacemi – někteří lidé nikdy neviděli toaletu, nejedli příborem nebo neuměli číst a psát. Zažívala jsem šoky a nesmírnou lítost. Když jsem jednomu cestujícímu nabídla, že za něj vyplním přistávací formulář, přihlásilo se dalších padesát negramotných. Mnohdy chtěli vystoupit za letu nebo si do jídla sypali cukr,“ vypráví Nora. Díky práci u komerční letecké společnosti si uvědomila, že je třeba lidem pomáhat, začala cestovat do sociálně postižených oblastí a věnovat se charitě.
časopis Sedm 7/2009
Pohovor v Ženevě
Během svého působení u Emirates Airlines poslala životopis známé holandské agentce Jackie. Ta vybírá dívky do privátních letadel hlav států, vlivných osobností, šejků, princů a celebrit. „Jednou odpoledne zazvonil mobil. Byla to Jackie. Nabídla mi práci u ruského miliardáře. Když sdělovala platové podmínky, vypadlo mi sluchátko z ruky.“
Nora Stříbrná
V tichosti odletěla na osobní pohovor do Ženevy. Ještě než si sundala kabát, byla smlouva na stole. Oním bohatým Rusem nebyl nikdo jiný než Roman Abramovič, ropný magnát a majitel fotbalového klubu Chelsea. „Byl tichý a nenápadný, stejně jako jeho Boeing 737, který byl vybaven decentním nábytkem v béžové kůži. Často jsme létali na Sibiř, do oblasti Anadyru. Romana jsme vysadili uprostřed divočiny, kde čekala limuzína, a on jel do svého domu. My museli letět ještě dvě hodiny severně do nejbližšího hotelu na Kamčatce, do města Petropavlovsk. Nebyl tam mobilní signál, ani internet, město působilo smutně a opuštěně,“ popisuje.
Většinu volna tedy trávila nad knihami. Občas si vyjela s kolegou na pobřeží Tichého oceánu, kde sledovala ruské bábušky prodávající pirožky a grog. „Kromě klasické náplně práce palubní průvodčí jsem u pana Abramoviče měla na starost i catering, kupovala jsem mu nejlepší lososový kaviár a také jsem musela vařit. Bylo zvláštní vidět kontrast mezi chudými pasažéry Emirates Airlines a luxusním životem ruského miliardáře.“
Nora Stříbrná
Výpověď kvůli malině
Práce letušky, obzvlášť v soukromých letounech, není snadná, jak si leckdo myslí. „Musíte být přirozeně elegantní, mluvit minimálně jedním světovým jazykem, mít jemný smysl pro humor, zkušené vystupování, všeobecné znalosti, sebevědomí a především být flexibilní,“ vyjmenovává Nora Stříbrná. Kromě zajímavého života naplněného exotickými cestami a poznáváním nových lidí čeká letušky pravidelný trénink a každoroční skládání zkoušek. „Naučíte se, jak přežít v poušti i na Antarktidě, vyznáte se v palubních přístrojích, dozvíte se něco o psychologii a komunikaci s panikařícími pasažéry, učíte se, jak vyřešit úmrtí či porod na palubě, jak postupovat při únosu letadla, jak evakuovat cestující na vodě a na souši.“
U Romana Abramoviče, který nepije, nekouří a skoro nemluví, vydržela rok a půl. „O práci jsem přišla zcela nečekaně. Nesly jsme s kolegyní misky s malinami a jedna upadla na světlý koberec, kde po ní zůstala skvrna. Způsob, jakým se kolegyně za prohřešek omluvila, se pravděpodobně nelíbil tehdejší Romanově manželce Irině, protože okamžitě propustila celou posádku,“ dodává stevardka.
Ve službách prince
Nora pak čtvrt roku cestovala po Africe a přespávala pod stanem. Podívala se do Mozambiku, Namibie, Svazilska i Botswany. Když ale dostala e-mail s nabídkou létat ve službách saúdsko-arabského prince, neváhala. „Princ Khaled, můj nový zaměstnavatel, se mě telefonicky zeptal, jestli by mi nevadilo pro něj pracovat. Žertovně jsem prohodila, že si to musím ještě promyslet. Za pár dnů jsem nastoupila.“ Synovec saúdskoarabského krále, šarmantní džentlmen, často létá do ciziny. „My jako jeho posádka pracujeme vždy měsíc a poté následuje měsíc volna. Když jsme ve službě, ubytují nás v nádherných hotelech a čekáme na telefonát od princova týmu s detaily letu a země, do které vyrazíme,“ vysvětluje. Nejčastěji létají do Anglie, Francie, USA, po Saúdské Arábii, ale i do Hongkongu, Singapuru nebo Jižní Afriky. Pět hodin před odletem čeká Nora na kolegy v hotelovém salonku, pak je limuzína odveze na soukromé vojenské letiště v Rijádu. „Nastoupíme do boeingu, přezujeme se a oblékneme černé zástěry. Šéfkuchař přebírá cateringové lahůdky, letušky aranžují květiny, upravují jednohubky, čerstvé džusy, mezinárodní i místní tisk a dávají chladit drahé minerální vody.“ Poté se převléknou do uniformy, černého kostýmu Hugo Boss Woman, kolem krku uvážou šátek Hermes a vítají princův personál. Ten tvoří lékař, dietolog, osobní sekretář, bodyguardi, sluhové, fotografové a asistenti.
Princ Khaled, synovec saúdskoarabského krále
Fotbal nad Atlantikem
Jako poslední přichází princ. Nora se zeptá, jaký měl den a zda si nedá něco k pití či jídlu. „Většinou se zasměje a odpoví, že nic nechce, ale ať se postarám o ostatní.“ Během čtyř let, co Nora u Khaleda působí, si získala jeho důvěru. „Povídáme si nejen o palubních záležitostech, ale i o dění ve světě nebo o politice,“ prozrazuje. „Mám jednu kuriózní historku. Princ se rád dívá na fotbal. Když se hrálo finále mistrovství světa, zrovna jsme vlétali nad Atlantický oceán a kapitán mi řekl, že brzy ztratíme signál. Šla jsem za princem a pošeptala mu tu nemilou zprávu. ‚A nešlo by nějak udělat, abych se mohl dodívat?‘ zamumlal. Celá zpocená jsem běžela do kokpitu, abych se poradila s kapitánem. Nakonec to zařídil tak, že změnil trasu a létal ve vzdušném prostoru pokrytém signálem, dokud zápas neskončil,“ směje se stevardka.
Pravidla náboženské hlídky
Život v Saúdské Arábii, odkud pravidelně vzlétá, není pro ženy, zvláště pro Evropanky, lehký. „Nesmějí se pohybovat samy, nikdy a nikde. Pokud si potřebují něco koupit, musí mít mužský rodinný doprovod, nesmějí řídit auto a na veřejnost vycházejí zcela zahalené,“ přibližuje letuška nám vzdálený svět. Po ulicích totiž jezdí speciální náboženské hlídky zvané muttawa, které kontrolují dostatečnou zahalenost žen. Za nedodržení saúdských zvyků je mohou zavřít bez vysvětlení do vězení. „I mě jednou chytli. Chodila jsem po tržišti v Rijádu s plnýma rukama tašek a sklouzl mi šátek. Než jsem si vlasy stačila zakrýt, zastavili mě. Z vyprávění kamarádky jsem věděla, že byla zavřená tři dny bez jídla, pití a bez pomoci. Naštěstí mi pouze vztekle vrazili do rukou brožuru Pravidla chování k Alláhovi. Takové ticho, které se na tržišti rozhostilo, jsem ještě nezažila, všichni mě tam díky drobným almužnám a častým nákupům dobře znali. Když mě muttawa pustila, lidé se potěšeně usmívali, mrkali na mě a někteří tleskali.“
Nora Stříbrná
Žena mnoha tváří
V této přísně islámské zemi není snadné navázat vztahy. „Kamarády a kamarádky poznávám na soukromých akcích americké a britské ambasády, kam jsme často zváni. Mezi místními mám jen jednu přítelkyni, Joharu. Nejtěžším oříškem zůstávají muži,“ připouští Nora. Chodila třeba ale se známým fotografem Janem Šibíkem. „Honzovy fotografie obdivuji už čtrnáct let, pravidelně jsem navštěvovala jeho výstavy. Jednoho dne mi od něj dorazil e-mail, nakonec jsem s ním strávila necelý rok.“ Natolik ji inspiroval, že se přihlásila ke studiu fotografie na univerzitu v New Yorku a do večerní fotografické školy v Praze. „Baví mě to stejně jako létání, v současné době připravuji výstavu na téma Nesnesitelná lehkost bytí.“
Z letadla na přehlídkové molo
Ačkoli je v současné době bez partnera, nezoufá si. „Věřím na vztah na dálku. Mnoha kolegyním to funguje mnohem lépe než mým kamarádkám neletuškám. Díky levným letenkám se mohou s partnerem o volném čase sejít na večeři v Paříži a pak zaletět třeba na muzikál do Londýna. Je to mnohem pestřejší,“ tvrdí.
Nora Stříbrná
Rozhodně by prý nemohla sdílet život s Arabem, byť by vyrůstal v Evropě nebo v USA. „Ženám, které se do Saúdské Arábie provdají, se život od základu změní. Manžel v případě nespokojenosti napíše manželce esemesku, kde stojí třikrát napsáno ‚rozvádím tě‘ a tím končí jak manželství, tak nárok na děti, kterých porodí často i devět, a to bez lékařských prostředků a doma. Chodit zahalená v padesátistupňových vedrech, modlit se pětkrát denně k Alláhovi, nemoci si dojít na koncert, do klubu bez mužského doprovodu, ne, děkuji. Takový život nechci,“ prohlašuje rázně.
Nora nejen pilně studuje a pracuje, ale je také velmi půvabná. Právě krása ji dovedla i před dubajského prezidenta Al Maktuma a jordánskou královnu Raniu. Když totiž pracovala v Emirátech, vybral si ji návrhář Valentino pro jednu ze svých přehlídek. „Šla jsem po mole se šperky v hodnotě milionů dolarů a před královnou Raniou poklekla. Ten pocit, že přede mnou sedí nejkrásnější královna světa a dívá se mi do očí, bylo něco neuvěřitelného.“ A dostalo se jí i dalšího úspěchu. S někdejším partnerem fotografem Janem Šibíkem procestovali Severní Koreu a Čínu, kde vášnivě dokumentovala každý moment. „Agentura Reuters mi nedávno na fotografie Severní Koreje nabídla exkluzivitu,“ pochlubila se. Ačkoli by svého postavení a schopností mohla Nora využívat jen ve svůj prospěch, myslí především na druhé. „Ráda bych se v budoucnu živila fotografováním a chtěla bych pracovat pro humanitární organizace a založit v Indii školu pro nejchudší obyvatelstvo,“ uzavírá své vyprávění.
Tento i podobné příběhy čtenářů si můžete přečíst v časopisu
časopis Sedm