Moje nová šéfka byla charismatická žena s očima, které by dokázaly proniknout do duše. Na první pohled to vypadalo, že je vše v pořádku, ale brzy jsem zjistila, že její povaha byla více než složitá. Byla to žena, která měla pod kůží démona. A já jsem se ocitla ve vrtkavém tanečku s temnou silou.

Strašné utrpení

Začátek mého pracovního života byl ve znamení nadšení a nových výzev. Vše vypadalo slibně, ale postupem času se začala odhalovat pravá tvář naší paní šéfové. Byla to psychopatická královna, která na nás s úsměvem pohlížela, zatímco nás utvrzovala v nesnesitelném utrpení. Nemohla jsem spát, klepala jsem se při příchodu do práce, bylo mi špatně od žaludku. Té ženské se stále něco nelíbila a začala na mě zvyšovat hlas. Jednoho dne jsem se rozhodla, že tohle nemůže pokračovat. Rozhodla jsem se postavit proti ní, a moje myšlenky na odpor byly naplněny touhou po spravedlnosti. Pozvala jsem ostatní zaměstnance na tajné setkání v kantýně.

Sama v boji

"Takhle to nemůžeme nechat," začala jsem. "Musíme se jí postavit. Společně." Ostatní se na sebe podívali s nervózním úsměvem. Někteří souhlasili, ale většina mlčela. Možná jsem byla příliš naivní, když jsem si myslela, že se společně můžeme postavit téhle psychopatce. Den D přišel a já, s malým oddílem statečných kolegů, jsme se postavili před dveře její kanceláře. Má slova zmizela ve vzduchu. Kolegové, kteří mi slíbili podporu, zbaběle ustoupili. Můj statečný oddíl se rozpadl, a najednou jsem se ocitla tam, kde jsem nikdy chtěla být – v první linii boje, samotná.

Vlastní peklo

Šéfka mě pohrdavě pozorovala z výšky svého křesla. "Hano, Hano, myslíš si, že můžeš způsobit změnu? Jsi jen malý kousek v mém velkém puzzle." Její slova mi škrábla do duše, ale nechtěla jsem jí dát tu radost, že mě zlomila. I když jsem zůstala sama, stála jsem tam s hlavou vztyčenou a snažila se prokázat odvahu. Další dny však byly mým vlastním peklem. Šéfka mě šikanovala, dávala mi úkoly, které byly mimo moje schopnosti, a nařizovala nemožné termíny. Byla jsem zlomená, ale odmítala jsem jí dát důvod k radosti.

Velká odvaha

A pak jsem se jednoho dne probudila. Najednou jsem necítila žádný strach. Najednou jsem pocítila svou vlastní sílu, svou vlastní hodnotu. Sebrala jsem odvahu a postavila jsem se šéfce tváří v tvář. "Už toho mám dost. Myslím si, že získáváte moc, která vám nepatří. A já se na tom už nechci podílet." Okamžik byla bezradná, než se v jejích očích zalesklo něco, co jsem mohla popsat jen jako zlostnou zrůdu. Ale já jsem byla volná. V tu chvíli jsem byla víc než jen obětí jejího sadismu. Opustila jsem firmu a s sebou vzala kousek své důstojnosti. Když vzpomínám na své dny tam, nevidím je jako pohromu, ale jako učení. Učení o síle svého hlasu, vlastní hodnotě a odvaze. 

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.