Se synem mlátí puberta

Milá Pavlíno,

snad Vás trochu uklidní, že v tom trápení nejste s manželem sami. Všichni rodiče puberťáků více či méně trpí :-). Puberta je přirozená věc a měli bychom být asi vlastně rádi, že se u dítěte v přiměřenou dobu projevila.(Když rodiče říkají, že jejich dítě „snad ani pubertu nemělo“, „nebyly s ním vůbec žádné problémy“, je to podezřelé. Buď je něco v nepořádku s rodiči- jsou příliš autoritativní nebo lhostejní, nebo s dítětem – je abnormálně pasivní a submisivní.) Jinak je totiž pravidlem, že děti v pubertálním věku bývají protivné, odbojné, náladové a uzavřené. A rodiče mají pocit, že je už děti vůbec nepotřebují, ba co víc, že je nesnášejí. (Ale není to pravda.)

Až potud tedy dění u Vás doma probíhá celkem standardně: synovi je 14 (věk na pubertu akorát), chová se nesnesitelně, je uzavřený a ignoruje Vás. To pořád ještě spadá do rámce širší „pubertální normy“. Podstatné je, že nebere drogy a že ve škole a mimo domov zřejmě funguje dobře. To, že mu Vy jdete na nervy a uniká před Vámi, je v pubertě přirozené. Někde uvnitř je to stále ten Váš hodný chlapeček. Jen je nejistý, labilní a má problémy sám se sebou. Tváří se dospěle, možná i vypadá docela dospěle, ale je přecitlivělý a zmatený. Takže řeší sám sebe, stahuje se a na Vás rodiče mu už nezbývá duševní energie.

To, že je jedináček, může samozřejmě určitý vliv mít. Je-li v rodině víc dětí, komunikují (hádají se a bojují) také spolu navzájem, nejen s rodiči. Pozornost rodičů se naopak musí rozptýlit na víc stran a jejich výchovné postupy se „obrušují“ opakováním a zmoudřením z předchozích chyb. Vy jste jako rodiče jedináčka dva na jednoho, takže se vůči Vám možná vymezuje o to víc.

Dospívající děti mají schopnost přivádět rodiče k šílenství, a to i celkem rozumné rodiče. Přitom by je (děti) měl člověk vlastně spíš politovat, když si vzpomene, co v jejich věku zažíval on. Ty nejistoty, úzkosti a komplexy... Osobně bych se do pubertálního věku vracet nechtěla. Děti nás ale i v tomhle období pořád moc potřebují, jenom jinak než dřív. Potřebují od nás na jednu stranu hranice (aby se měly proti čemu bouřit), na druhou stranu zázemí a podporu (i když vypadají, že na ni kašlou). Psychologické příručky proto doporučují při výchově teenagerů toleranci, respekt a jasná pravidla. Teorie je to pěkná, v praxi se s ní každý rodič potýká, jak umí. Dá se to formulovat i takto: Ochránit (zabránit velkým průšvihům, např. drogám), ale neuškodit (nezdeptat a nenarušit vzájemné vztahy). Když se Vám tohle podaří, jste úspěšný rodič.

U Vás, Pavlíno, jde možná (ale jenom možná) i o to, že na syna příliš tlačíte. Píšete, že se s Vámi nehádá, ale nekomunikuje a snaží se před Vámi unikat. Puberťáci mají velkou potřebu soukromí. Zkuste si syna nějakou dobu méně všímat, méně z něj „dolovat“ reakce, dejte mu víc prostoru. Třeba z té ulity povyleze časem sám. Radila bych Vám také trochu se zorientovat v zájmech a názorovém světě dnešních teenagerů (z internetu se dozvíte všechno.) Třeba pak lépe pochopíte synovy nálady, metal i řetězy a bude Vám spolu doma líp.

Několik rad pro rodiče puberťáků:

• Buďte trpěliví. Vzpomeňte si na sebe v jejich letech.
• Pokuste se nebrat osobně jejich věčnou kritiku a odmítání. Není ani tak výrazem vztahu k Vám jako jejich vlastních zmatků a problémů.
• Myslete na to, že se tváří sebevědomě, ale jsou přecitlivělí a nejistí. Nezraňujte je, nezneužívejte svou dospělou převahu. Chvalte a povzbuzujte.
• Soustřeďte se na důležité oblasti a pravidla (zdraví, drogy, bezpečnost, škola...). V těch stanovte pevné hranice a snažte se na nich trvat. Neřešte podružnosti jako účes, oblékání, výzdoba pokoje.
• Hledejte rozumnou směs rodičovské autority a partnerského přístupu. Dětem nesvědčí ani příliš autoritativní ani příliš volná výchova. Rodič má zůstat rodičem (nejste nejlepší kamarád), ale taky nejste diktátor.
• Nenechte se pohltit výchovnými problémy, žijte a užívejte taky svůj život. Prospěje to Vám i dětem.