„Dospívající mládež nechová ke svým rodičům nenávist. Pouze jimi absolutně pohrdá, což je někdy zastřeno soucitem s nepatrnou mozkovou kapacitou rodičů, s jejich směšnými nápady, nespravedlivými příkazy a zřejmou senilitou.“
Tuto perfektní diagnózu puberty podává ve své knize Co život dal a vzal spisovatelka Betty MacDonaldová. Uvádím ji zde proto, že na Vašeho syna podle mého názoru pasuje přímo dokonale – přesněji bych to říct nedokázala.
Co k tomu dodat? Snad jen to, že každý z nás se někdy chová jako nesnesitelný puberťák, ať jsou mu čtyři roky nebo čtyřicet.
| Moje sedmiletá dcera mi nedávno připomněla příšernou puberťačku, když jsem od ní žádala, aby se vlastnoručně podílela na úklidu hromady nepořádku (sestávající z hraček, knih a kusů oblečení, tu a tam poslepovaných modelínou a žvýkačkami), kupící se už několik dní na podlaze jejího pokoje. Na můj věcný pokyn, aby přiložila ruku k dílu, procedila mezi zuby: „Jsi strašná,“ a vrhala na mě nenávistné blesky zpod přivřených řas. |
Moje sedmiletá dcera mi nedávno připomněla příšernou puberťačku, když jsem od ní žádala, aby se vlastnoručně podílela na úklidu hromady nepořádku (sestávající z hraček, knih a kusů oblečení, tu a tam poslepovaných modelínou a žvýkačkami), kupící se už několik dní na podlaze jejího pokoje. Na můj věcný pokyn, aby přiložila ruku k dílu, procedila mezi zuby: „Jsi strašná,“ a vrhala na mě nenávistné blesky zpod přivřených řas.
Můj manžel začne vykazovat neklamné známky pubertálního běsnění pokaždé, když mu připomenu úkoly a činnosti, které slíbil vykonat už v dávné minulosti a jejichž provedení stále odkládá. Zaručeným spouštěčem pubertálních symptomů je otázka začínající slovy: „Kdy už konečně….?“ Po ní následuje poukaz na mou trapnou, otravnou neodbytnost, je mi vytýkána absolutní zabedněnost a následuje období totální nekomunikativnosti, přesně jak to popisujete ve svém dopisu („Mluvím o naprosté nekomunikaci, odmítání a ignoraci nás rodičů. On s námi nemluví.“)
A se mnou samotnou začne mlátit puberta vždycky, když si vyslechnu nějakou neoprávněnou kritiku své osoby (rozuměj: téměř jakoukoli kritiku). To pak dlouho mlčím, tvářím se jako raněná bohyně pomsty a na veškeré dobře míněné dotazy odpovídám ječivým hlasem, že mi nic, ale vůbec nic není.
Na rozdíl ode mě je Vašemu synovi teprve čtrnáct – a tudíž má na trochu těch puberťáckých excesů nárok. Zvlášť, pokud, jak říkáte, nebere drogy, dobře se učí a dokonce se zapojuje do mimoškolních aktivit. Hotový Mirek Dušín, byť oblečený v černém a ověšený řetězy!
Jediné, co s jeho chováním můžete dělat, podle mého názoru je: zatnout zuby a počkat, až to přejde. A nebrat si jeho chování osobně. Nic z toho, co se s ním děje, není vaše vina! Ostatně si myslím, že když váš syn pocítí, že nevěnujete veškerou pozornost jeho podivínskému chování, nebude se tolik snažit vám neustále brnkat na nervy.
Na závěr Vám na posilněnou přidám ještě jeden citát od Betty MacDonaldové: „Upřímně řečeno, neznám odpověď na problémy dospívání. Dá se říci asi jen jediné, a to: setrvejte při zdravém rozumu a modlete se asi tak, jako byste se modlili, jsouce ztraceni v lese v bouřce bez kompasu, nebo kdyby vás v děravé kánoi unášel dravý proud a před sebou jste slyšeli hučení vodopádu.“
Ono ho to jednou přejde. Fakt.