Se synem mlátí puberta

Milá Pavlíno, skutečně to vypadá, jako by váš syn proti vám něco měl. Ale já myslím, že je to normální. Nebo aspoň neznám nikoho, komu v období dospívání na svých rodičích nevadilo úplně všechno. Ještě mám v živé paměti, jak strašně mi byl protivný životní styl mých rodičů: povinné víkendy na vesnici, odpolední kávičky u rodinných známých, nedělní večery trávené s Dietlovými seriály, dovolené pod stanem, rabovací zájezdy do Drážďan... Tohle všechno jsem nesnášel tak strašně, že jsem měl chuť rodiče za všechny jejich životní konstanty nějak ztrestat. Jenže jak? Inu - totálním ignorováním jejich tužeb a přání a častými útěky kamkoli, jen když to bude daleko od nich.

Ani jste nemusela udělat žádnou velkou výchovnou chybu, někdy stačí maličkost - třeba být v očích syna tak trochu staromódní. Namítáte, že se považujete za celkem moderní a osvícenou? Ale jděte! Death metalu nefandíte, ohulený přehrávač vás vytáčí, nechápete, proč synek chodí oblékaný tak, jak chodí, takže pro něj nemůžete být in... Je zvláštní, že téměř všichni rodiče počítají s tím, že budou mít se svými dospívajícími dětmi problémy, ale když ty problémy pak skutečně nastanou, jsou zaskočeni. Na některé věci prostě člověk nemůže být nikdy připraven. A často je nejlepší prostě nedělat nic a čekat, až se věci zase vrátí do starých kolejí.

Před časem mi vyprávěl frontman jedné známé hudební skupiny o svém dospívání. Od dětství mu rodiče dávali za vzor mladší sestru, která podle nich byla hodnější, učenlivější, přičinlivější, pilnější a snad i chytřejší. V šestnácti letech se kluk dal k pankáčům, což byla hlavně pro jeho matku strašná rána - pohybovala se ve vědeckých kruzích a mít doma individuum, které si vyčesává vlasy a chrastí řetězy, pro ni bylo zhmotnění zlého snu. Na milost ho vzala, teprve když se takřka po měsíčním flámu vrátil domů s kurdějemi. S jeho pankáčstvím se jakž takž smířila, vždyť přece měla ještě jedno, hodnější dítě, které bude jistě sekat latinu. Jenže v den svých patnáctých narozenin přišla způsobná dcerka domů s vyčesaným čírem a s obojkem s pyramidkami a oznámila, že odchází mezi své kamarády do kanálů. Její flám trval víc než rok. Zklamaná a znechucená matka se zavřela do pracovny a začala psát dílem jedovatou a dílem ufňukanou knihu o svých nepodařených dětech. Píše ji prý dodnes a je tím tak zaujatá, že si ani nestačila všimnout, že z jejích potomků zatím vyrostli schopní lidé, kteří se umějí postarat o sebe a své rodiny i rodiče.

Co z toho příběhu vyplývá? Nejméně dvě věci. Zaprvé - ani sebeděsivěji se tvářící forma revolty nemusí být nic fatálního. A zadruhé - je dobré mít na paměti, že jednou se věci urovnají, a snažit se tu chvíli nepropást.