Se synem mlátí puberta

Vážené Kafe.cz,

v posledních měsících prožíváme s manželem peklo a já se musím s někým poradit, jak dál. Všimla jsem si vaší rubriky a napadlo mě, že se nejdříve svěřím vám. Přeci jen víc hlav víc ví a možná se mezi vašimi čtenářkami najdou rodiny s podobnou zkušeností.

Máme doma chlapce v těžkém věku 14ti let. Co bych to zastírala, puberta s ním mlátí jak wrestler o podlahu. Bohužel mám strach, že jeho chování už neodpovídá normálnímu chování dětí v pubertě. Když se podívám na kamarádky se stejně starými dětmi, mám pocit, že u nich je to lepší. Nebo se mi to jen zdá?

Aleš byl milé, hodné dítě, o něco živější, ale nikdy nebyl hajzlík nebo podrazák. Nebyl zlý. Teď mám pocit, že se do něj zlo vtělilo. Nevadí mi, že se obléká do černého a řetězů má na sobě víc než vánoční stromeček. Ani že si v pokoji na plný pecky pouští death metal a jiné podobné lahůdky. Když už to nejde vydržet, a když nereaguje na prosby, aby to ztlumil, prostě mu manžel vypne do pokoje proud. Jinak bychom ohluchli.

Mluvím o naprosté nekomunikaci, odmítání a ignoraci nás rodičů. On s námi nemluví. Ne, že by odmlouval a vztekal se jako ostatní puberťáci, on na nás vůbec nereaguje. Když mu něco řekneme, sebere se, zamkne se v pokoji. Někdy ho nevidíme i dva, tři dny. Nepřijde si ani pro jídlo. Upřímně řečeno, mám strach i o jeho zdraví, protože nevím co a kdy jí. Nejdříve jsem měla strach, že bere drogy a tak jsme nechali udělat rozbor a vše je v pořádku. Později jsem zjistila, že v noci vybírá spíž a ledničku – ovšem po malých dávkách, aby to nebylo poznat – a dělá si v pokoji zásoby. Nebo jezdí k babičce.

My pro něho neexistujeme. Že by něco pomohl v domě nebo na zahradě, to se nestalo už měsíce. Když z něho tu a tam dostaneme jednoslovnou odpověď na otázku, považujeme to s manželem za úspěch. Při tom ještě před rokem byl zlaté komunikativní dítě.

Jedině štěstí, že nezanedbává školu. Když to šlo s jeho chováním z kopce, zašla jsem si za jeho třídní učitelkou. Naštěstí je to rozumná žena, vše jsem jí vysvětlila a ona slíbila, že kdyby byly sebemenší problémy, dá vědět. Velice se ale divila, protože ve škole má skvělý prospěch a i jeho chování je v normě. Spíš patří k těm žákům, kteří se zapojují do mimoškolních aktivit, navštěvuje i nějaké kroužky. Byla jsem v šoku, o ničem jsem neměla tušení.

Začínám mít podezření, že má nějaký problém konkrétně s námi rodiči. Alespoň k nám směřuje všechna jeho nenávist a zloba. Při tom nevím, že bychom mu nějak ublížili. Žádné špinavé tajemství nechováme, nedáváme mu nějaké nepřiměřené tresty (ne že by jakýkoliv trest měl nějaký efekt, prostě ho ignoruje). Velmi jsem o tom přemýšlela. Jediné co mě napadlo, je jedináček. Mohla by ta příčina být tam? Po něm už jsem nemohla mít děti. Ale to se mi nezdá. Opravdu nevím.

Děkuji za případné podměty a vaše zkušenosti.

S nadějí vaše čtenářka Pavlína.