Milá Petro,

mám dvě dcery, které přišly na svět ve stejném věkovém rozestupu jako Vy a Vaše sestra. Je jim teprve pět a necelých devět let, nicméně na denním pořádku jsou u nás výkřiky typu: „Máš ji radši než mě!“ „Pořád jí něco kupuješ, a mně nikdy nic!“ „Proč taky někdy nevynadáš jí?!“ A to i přesto, že se úzkostlivě snažím, abych projevy své lásky, zlosti, svůj čas, pozornost i rodinné peníze rozdělovala pokud možno spravedlivě.

Ne, tím určitě nechci Vaše trápení zlehčovat. Chci Vám pouze naznačit, že vím, že sourozenecká rivalita může být opravdu sžíravá věc (i když je vám teprve pět nebo devět), ale také to, že jde o záležitost nesmírně subjektivní a Vaši rodiče si nějaké nespravedlnosti nemusejí být vůbec vědomi.

Klidně mohou mít pocit, že Vás i Vaši sestru milují úplně stejně.

V jednom jsem s Vámi ale naprosto zajedno. Když si člověk pořídí svou vlastní rodinu, křivdy z dětství – ať už skutečné, nebo pouze chimérické – najednou uvidí v úplně novém světle. Skutky, které jsme svým rodičům už dávno odpustili nebo na ně milosrdně pozapomněli, najednou porovnáváme novým měřítkem: „Udělala bych tohle já svým vlastním dětem?“ A velmi rychle dospějeme k názoru, že samozřejmě nikoliv. (V běhu života ovšem nápácháme zas nějaké nové, úplně jiné křivdy, které si budou pamatovat pro změnu naše děti... a těžko se toho můžeme vyvarovat, i když se snažíme, jak nejlíp umíme.)
Samozřejmě neznám důvody jednání Vašich rodičů. To, co ve svém dopise popisujete, vypadá jako opravdu ne zrovna vyvážená distribuce rodičovské lásky. Ale vše může být jinak, než se na první pohled jeví. Není například možné, že Vás, starší dceru, která vždy plnila jejich přání, rodiče pokládají za tu úspěšnější a zodpovědnější? A tudíž méně potřebující jejich ochranu a výpomoc? („Mladší dceři jsme museli dát peníze na dům, protože bůh ví, jak by to s ní jinak dopadlo. Ale ta starší je šikovná a poradí si sama.“)

Asi neobjevím zrovna Ameriku, ale jediné, co Vám mohu poradit, je: promluvte si o tom. S rodiči i se sestrou. Počítejte s tím, že jejich první reakcí nejspíš bude naprosté popření nějaké nespravedlnosti: „Jak si vůbec můžeš myslet, že...“ Rozhodně byste si ale neměla své pocit nechávat jenom pro sebe. A pokud byste si stále připadala jako „ukřivděné děcko“, možná by stálo za to uvažovat o návštěvě psychologa. Rozplétání dětských traumat je přece jednou z jejich hlavních pracovních náplní. Třeba Vám pomůže zjistit, proč o sobě říkáte, že jste se narodila „plánovaně“, zatímco vaše sestra byla „hodně chtěná“. Není to snad totéž? Ovšem řečeno pokaždé s jiným citovým zabarvením?

Především ale mějte na paměti, že nejdůležitější je to, co prožíváte nyní. Máte přece svou vlastní rodinu, která bude přesně taková, jak si ji uděláte. Vím, že nechat minulost plavat je hodně těžké, ale nedovolte jí, aby Vám otrávila Váš současný život.