Milá Petro!

Každý pochopí, že Vás chování rodičů zraňuje a trápí. Ale jen ten, kdo to sám prožil, ví, jak těžké je tyhle pocity překonat. Přátelé Vám asi radí, abyste to nechala být a přestala se rodiči tolik zabývat. To ale není vůbec jednoduché. Mám několik pacientek s podobným problémem a všechny prožívají i v dospělosti to, co Vy: smutek, nejistotu, křivdu, zlost.

Vaše trauma z dětství totiž není uzavřené, to odstrkované dítě ve Vás stále je.

Navíc se nic nezměnilo: rodiče dál upřednostňují sestru, teď už i s jejími dětmi. Pravděpodobně si toho ani nejsou vědomi. Dělali to tak celý život a připadá jim to „normální“. Kdybyste s nimi o tom začala mluvit, nejspíš řeknou, že to není pravda, že si něco vymýšlíte, a snesou Vám spoustu „rozumných“ důvodů, proč to či ono dělali. (Lidé obvykle velmi neradi hledají chyby u sebe a ještě méně rádi chyby přiznávají, zvlášť vlastním dětem.) Nečekejte proto, že si s rodiči jednoho dne věci vyjasníte, že jim dokážete své pocity vysvětlit a oni konečně pochopí. Ve většině případů se to nepovede. (Jde to snad jen v knihách a ve filmech.) Napřed se s tím problémem musíte vypořádat Vy sama. Teprve pak si ujasníte, jak se k rodičům dál chovat a co od nich čekat.

Stává se poměrně často, že rodiče z různých důvodů preferují jedno dítě a trochu odstrkují druhé.

Ty důvody bývají jednak v rodičích samých a v jejich životní situaci („kvůli dítěti“ se museli něčeho vzdát, dítě jim narušilo plány, zkomplikovalo život apod.), jednak mohou souviset s konkrétním dítětem („nesprávné“ pohlaví, nepodobá se jim apod.). I to je ovšem nakonec problém rodičů a ne dítěte. Dítě nemůže za to, že je kluk/holka, že není nadané na sport atd. Rozumný a citově zralý člověk přijímá své děti takové, jaké jsou. Jenže rodiči se stávají i lidé, kteří rozumní a emočně zralí nejsou. A dítě je pak bezbranným cílem jejich zmatených představ a povah.

Je celkem nepochybné, že se u Vás jednalo o citové zanedbávání.

Důvody jsou zřejmé a s Vámi osobně asi neměly moc společného. Nejspíš jste byla úplně normální pěkné dítě. Možná jste byla trochu živější, možná ne - jak píšete, třeba byli jen rodiče překvapení, že dítě taky pláče, běhá, vyžaduje pozornost… Problém byl evidentně na straně Vašich rodičů. Byli hodně mladí, na dítě ještě nebyli zralí. (Představte si sama sebe v 18 letech.) Vaši sestru už si víc užívali, trávili s ní víc času a víc si na ni taky zvykli. (Hlavní roli v tom, předpokládám, hrála maminka. Ta Vás odkládala k prarodičům, i když byla na mateřské dovolené.) V tomhle jste měla prostě smůlu, ale na druhou stranu jste měla jedno štěstí – babičku a dědečka. Ti Vám snad poskytli tu citovou oporu, kterou dítě potřebuje. Měli Vás rádi a starali se o Vás. Vašimi rodiči byli z citového hlediska vlastně oni. Vím, že Vám to vědomí nestačí, Vy byste potřebovala získat lásku a přijetí od svých skutečných rodičů, ale pokuste se na své dětství dívat spíš takhle, přes babičku a dědu. Vzpomínejte na hezké věci, které jste s nimi prožila, spíš než na zraňující zážitky s rodiči.

Někde uvnitř máte pořád to nešťastné dítě, které si chce získat rodičovskou lásku.

Vy ale nesmíte tomu dítěti dovolit, aby Vás úplně ovládlo. Braňte se tomu vnitřním dialogem, říkejte si sama pro sebe něco jako: Jsem dospělá, mám svou rodinu, jsem matka. Mám lidi, kteří mě mají rádi. Už nejsem slabá a bezbranná, nejsem na nich citově závislá.Už mi nemůžou ublížit. Udělejte si v duchu tlustou čáru za svým dětstvím a dospíváním – to je kapitola, která skončila. Teď žijete úplně jinou kapitolu, tu lepší. Jste někdo jiný, nejste už ta malá nešťastná holčička. Čerpejte svoje sebevědomí z toho, jak se Vám daří v tomhle „novém“ životě. Přestaňte doufat, že konečně získáte od rodičů to, po čem toužíte.

Nejspíš Vám to neumějí dát. Hledejte to jinde – u partnera, dětí, přátel.

Zamyslete se také nad svým vztahem k sestře. Asi jste na ni vždycky žárlila, což je úplně přirozené. Pokud je ale rozumná a celkem fajn, snažte se vztahy s ní udržovat a zlepšit. Ona vlastně taky nemůže za to, že jí rodiče tak nadržují. Možná ji to trochu rozmazlilo, ale to nemusí být neřešitelné. Pokud se budete stýkat bez přítomnosti rodičů, Vašemu vztahu to určitě prospěje. (Když jsou rodiče u toho, všechno zapadne do starých kolejí a nikdy se nemůžete dospěle sblížit.) To všechno bude pro Vás hodně těžké. Myslím, že byste měla absolvovat pár sezení s psychologem, aby Vám s tím pomohl. Stojí to za to a sama byste to nemusela zvládnout. Když se Vám podaří odstranit ze svého života bolest a pocit křivdy a konečně se od rodičů citově odpoutat, bude to úžasná změna pro Vás, Vaši rodinu a všechny kolem. Budete vyrovnaná a soustředíte se na věci, které za to stojí. Vrátí se Vám energie, kterou dnes spotřebováváte na neutralizaci svých špatných pocitů. A pak se rozhodnete, jak často a za jakých podmínek se chcete s rodiči stýkat. A nebudete už od nich očekávat nic víc, než víte, že jsou Vám schopni poskytnout.

Deset rad pro Petru a všechny, kteří trpěli citovým zanedbáváním:

  1. Nedávejte vinu sama sobě. Problém je v rodičích, ne ve Vás.
  2. Zakažte si myšlenky na křivdy a citové ústrky, které jste od rodičů trpěla a trpíte. Udělejte za tím pomyslnou čáru, snažte se k tomu nevracet. Přestaňte se srovnávat se sestrou.
  3. Vzpomínejte raději na pozitivní zážitky ze svého dětství. (Na prarodiče, kteří vlastně byli Vašimi rodiči.) Připomínejte si to, až Vám zase bude smutno.
  4. Uklidněte své „vnitřní dítě“. Opakujte si, že už nejste malá a bezbranná. Jste dospělá, máte manžela a děti, svůj život. Rodiče už v něm nemají prostor, aby Vám ubližovali.
  5. Uvažte, kolik kontaktu s rodiči snesete. Jako dcera máte vůči nim samozřejmě povinnosti, to ale neznamená, že se budete snažit si jejich lásku zasloužit za každou cenu. Rodiče jsou zřejmě ještě poměrně mladí a soběstační, tak to s tou pomocí nepřehánějte.
  6. Nečekejte, že se rodiče najednou změní. Nepokoušejte se jim vysvětlovat nebo vyčítat, co dělali špatně. Nepřijmou to a vztahy to jen zhorší. Překonat to musíte Vy sama v sobě.
  7. Pokud to jde, udržujte vztahy se sestrou - bez účasti Vašich rodičů. S nimi se třeba už nikdy nesblížíte, ale se sestrou máte ještě šanci.
  8. Posilujte svou sebedůvěru, stále si připomínejte, co všechno se Vám povedlo, co jste dokázala. Přestaňte se vidět očima svých rodičů, učte se být sama sobě soudcem. Zasloužíte si, aby se s Vámi zacházelo dobře.
  9. Zkuste svoji špatnou zkušenost z dětství „přerámovat“: Neměla jste dobrý vztah s rodiči. To je fakt, který už nezměníte. Ale můžete být díky té zkušenosti lepší matkou, která dá dětem do života citovou stabilitu.
  10. Pokud cítíte, že to sama nezvládnete, běžte k psychologovi. Uvidíte, jak Vám to pomůže.