Rodiče mají celý život raději moji sestru

Rodiče mají celý život raději moji sestru
Rodiče mají celý život raději moji sestru
Zdroj: Mirek Vostrý

Petra si myslí, že ji rodiče nemají příliš rádi. A neví proč…

Dobrý den,

Ačkoliv jsem dávno přesáhla třicítku, připadám si stále jako ukřivděné děcko. Vlastně dokonce teď, když mám svoji rodinu, prožívám svoji celoživotní křivku ještě intenzivněji.

Svým rodičům jsem se narodila velmi brzy, ale plánovaně.

V té době to ostatně nebylo nic neobvyklého. Mamince bylo 18 a podle fotek vypadala jako modelka. Když se dnes tak dívám na její štíhlou postavu, pečlivě upravené vlasy a cigaretku v ruce, jak stojí vedle kočárku se mnou, mám pocit, že jsem vlastně byla jen taková hračka. Ale nechci soudit.

První roky mého života jsou u nás v rodině tabu, ale z útržků informací, které se ke mně dostaly, jsem pochopila, že jsem asi měla to, čemu se dnes říká hyperaktivita. Je ale také docela možné, že se mnou moje mladá maminka neměla jen trpělivost. Často jsem proto trávila celé dny a noci u jejích rodičů, kteří se o mě – jako první vnouče – starali opravdu s láskou. Moje vzpomínky na dětství jsou vlastně jen o babičce s dědou. Když mi byly asi čtyři roky, narodila se mi mladší sestra. Hodně chtěná. Dokonce se tehdy rodiče byli radit u doktora, proč to nejde. Od jejího narození jsem prakticky bydlela stále u babičky a dědy. Maminka byla doma jen se sestrou. Z období školních let si velmi intenzivně pamatuji ozdravovnu, kam jsem strašně nechtěla jet a kam jsem nakonec odjela. Každý den jsem tam plakala, psala domů, ať mě rodiče přijedou navštívit, ale nepřijeli. Byla jsem tam úplně sama celý dlouhý měsíc. Nedávno jsem se na tu budovu byla podívat – už se svými dětmi – a udělalo se mi úplně fyzicky špatně. Stejnou silou se mi také vrátila alergie, kvůli které jsem docházela asi od svých pěti let na pravidelné injekce (i několikrát týdně) a brala tlumicí prostředky. Asi i díky nim jsem měla poněkud utlumenou pubertu.

První známost jsem měla až ve dvaceti a tu si také vzala.

Aspoň v tom jsem měla štěstí. Zmizela moje opuštěnost a alergie. Ne však jistá závislost na rodičích, touha, aby mě měli rádi. Až můj partner mi ukázal, jak jsem se jim stále úplně nesmyslně snažila zavděčit. Zatímco oni dávali vše sestře, která u nich bydlela a kterou maximálně podporují i nyní, když má svoji rodinu, já jim kupovala drahé dárky, plnila každičké přání.. Byla jsem prostě loutka. Dnes se snažím na tyto věci dívat s nadhledem, ale vždy se stane něco, co mě stáhne opět do mých smutků a pocitů méněcennosti.

Děti sestry dostávají krásné dárky, moje děti takové symbolické.

Sestra dostává od rodičů dodnes kapesné, já si musím se dvěmi dětmi tvrdě vydělávat a chodit po večerech do druhé práce. Sestru berou na letní dovolenou s celou rodinou, já, když přijedu na víkend, musím přispět na stravu. Sestře dali peníze na dům, já jim splácím každou drobnou půjčku do poslední koruny. Je mi ze všeho strašně smutno a byla bych moc vděčná, kdyby se k mému problému mohli vyjádřit vaši odborníci a hlavně čtenáři, kteří třeba zažili něco podobného. Já o svých pocitech s nikým moc nemluvím. Jsem z malého města, kde se všichni znají a kde mají moji rodiče „dobrou pověst“.

Děkuji, Petra

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky