Zásadní je si nejprve uvědomit, odkud se emoce, které agresi podmiňují, berou. Nejčastěji za nimi stojí zlost, vztek a strach. A za tím vším navíc často pocit bezmoci. Když totiž vyčerpáme všechny možnosti, jak docílit svého, popadne nás vztek. Prožíváme frustraci, protože už nás prostě nenapadá žádná další cesta, jak dosáhnout svého cíle.
To, zda se budeme chovat agresivně, je podmíněno také tím, jak jsme se se vztekem a zlostí naučili zacházet v dětství. Věty typu „takhle se hodný chlapeček nechová“ či „to není naše hodná holčička, tuhle my nemáme rádi“ způsobí, že dítě nedokáže se svými pocity pracovat. A může se naučit namísto zlosti pociťovat lítost, a přijímat tak roli oběti. Anebo začne projevovat zlost společensky nepřijatelným způsobem - agresí.
K agresivnímu chování se uchylují častěji lidé, kteří mají zvýšenou potřebu moci. Chtějí mít pevně ve svých rukou svůj život, své vztahy a jejich konkrétní podobu. Chtějí, aby bylo vše podle nich. Druzí se s nimi pak mohou cítit nesvobodní a nerovnocenní.
Pokud však váš vztah byl doteď v pořádku, na vině budou nové okolnosti. Sedněte si spolu v klidu a zkuste rozklíčovat, zda vás nebo manžela nepřetěžuje zaměstnání, péče o děti, případně i péče o stárnoucí rodiče. Jakmile najdete příčinu, řešte ji spolu a agresivita a hádky většinou vymizí.