Ochotný kolega
Pár let před třicítkou jsem nastoupila do nové práce. Samozřejmě jako nováčkovi mi chvilku trvalo, než jsem se tam rozkoukala a všechno se naučila. A v té chvíli se mě ujal jeden kolega, všechno mi vysvětlil, seznámil mě s kolegy a pomohl mi, abych se tam rychle zorientovala. Byla jsem mu vděčná a taky se mi od první chvíle líbil, ale věděla jsem, že je ženatý, on to ani netajil. Vycítila jsem, že se mu taky líbím, ale snažila jsem se udržet náš vztah jen v rovině přátelství.
Sblížení
Pak jsem ale docela vážně onemocněla, byla jsem sice doma, ale opravdu mi nebylo dobře, a on za mnou začal jezdit, staral se o mě a pomáhal mi. Nemám moc velkou rodinu, jen maminku a mladšího bratra, a ti bydlí v jiném městě, takže jsem byla šťastná, že se o mě někdo takhle zajímá a pomáhá mi. Ztratila jsem pro něj hlavu, a když jsem se uzdravila, začali jsme spolu chodit.
Sblížili se, když byla nemocná.
Sliby
Změnila jsem zaměstnání, abychom spolu nebyli na jednom pracovišti. On mi rovnou řekl, že se rozvádět nebude, že jsou jeho děti ještě malé, tenkrát ještě nechodily ani do školy. Brala jsem to jako fakt a netlačila na pilu, vlastně mi to ani tolik nevadilo, sama jsem po rodině ještě nijak zvlášť netoužila. A tak jsme se tajně scházeli a léta běžela. Moje biologické hodiny začínaly tikat a došlo na to, že jsem zavedla řeč na rodinu. Přítel začal slibovat, že se rozvede, jakmile budou jeho děti starší, aby jim mohl vše vysvětlit. Ale stále se k ničemu neměl. Několikrát už jsem ho chtěla opustit, protože jsem toho měla dost a také se mi dvořili jiní, vlastně mnohem perspektivnější muži. Ale přítel mě vždycky uprosil, ať mám trpělivost, že už se všechno brzo vyřeší. Opravdu jsem ho milovala, tak jsem mu vždycky uvěřila a zůstala.
Rozchod
O našem vztahu jsem nikomu neřekla, ani mamince. Ta se často divila, proč jsem pořád sama, ale věděla jsem, že kdybych jí řekla, že chodím s ženatým, nesouhlasila by s tím. Chtěla jsem to všem říct, až bude náš vztah oficiální. Po deseti letech už ale i moje trpělivost docházela, bylo mi pomalu čtyřicet a náš vztah se nikam neposouval, přítel pořád sliboval, že to manželce řekne po dovolené, po Vánocích atd., ale nic. Nakonec jsem pochopila, že se ničeho nedočkám, a rozešla se s ním. K mému překvapení ani moc neprotestoval, řekl, že mě vlastně chápe, a tím to pro něj skončilo. Už se mi neozval. Já mám ale na sebe hroznou zlost, že jsem to neudělala dřív. Zpětně vidím, jak mě tahal za nos. Pořád doufám, že ještě dostanu druhou šanci a potkám muže, s kterým budu moct mít normální vztah, a že ještě stihnu mít rodinu. Času už mi ale moc nezbývá.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
