Psi
Když jsme se s mým partnerem poznali, měli jsme hezký vztah a rychle jsme začali mluvit o tom, že spolu budeme žít. Říkala jsem si, že je to ten pravý. Věděla jsem, že chová psy, které naprosto miluje. Sama mám zvířata taky ráda, takže mi to nijak nevadilo. Problém byl, když jsem zjistila, jak jsou divocí. Když ke mně s nimi přišel na návštěvu, napadli i moje mazlíčky, kteří to bohužel nepřežili. Byl to pro mě docela šok, ale náš vztah pokračoval a partner se ke mně brzo nastěhoval. Mojí podmínkou ale bylo, aby s sebou psy nebral, protože jsem se jich opravdu bála. Partner tedy nechal psy v domě u svých rodičů, ale často za nimi jezdil, což mi nevadilo, chápala jsem, že se mu po nich stýská.
Odcizení
Když se narodil náš syn, začal k rodičům jezdit mnohem častěji. Myslela jsem si, že je unavený z miminka, syn hodně plakal, tak jsem se to snažila pochopit a dát náš vztah do pořádku. Přitom jsem znovu neplánovaně otěhotněla. O potratu jsem neuvažovala, nemám problém s tím, že budu mít druhé dítě. Ale s partnerem nám to úplně přestalo fungovat.
Na všechno je sama.
Útěky k rodičům
Je prakticky pořád u rodičů, kde se věnuje hlavně svým psům, k nám se přijede akorát vyspat. Na syna jsem úplně sama, navíc těhotná, takže jsem opravdu hodně unavená. On mi ale vůbec nepomáhá, malého si nevšímá, nenapadne ho jít třeba na hodinu s kočárkem ven, abych si mohla odpočinout, nebo nás vzít třeba na výlet. Přitom má auto, ale to používá jen pro sebe a svoje psy. Naopak ještě čeká servis, jídlo a tak. Chce se mnou mít i sex, ale nemám zájem, jsem vyčerpaná a svým chováním se mi úplně zprotivil. To se mu nelíbí, takže už často jezdí k rodičům i přespávat. Když přijede domů, jenom se hádáme. Vím, že to náš vztah ještě víc ničí, ale nemůžu si pomoct.
Nezájem
Často brečím a čím dál častěji mě napadá, že by nám s dětmi bylo bez něj lépe. Je to sice bláznovství, být s dvěma malými dětmi sama, ale on v rodině stejně nijak nefunguje. O syna ani moje těhotenství se nezajímá, s ničím nepomůže, a když je doma, je akorát dusno. Na druhou stranu je mi dětí líto, nechci, aby vyrůstaly bez otce. Myslím, že když se rozejdeme, časem se o děti úplně přestane zajímat. Bojím se, aby mi to jednou nevyčetly, že jsem je připravila o tátu. Ale mám pocit, že on o ně vlastně vůbec nestojí. Já už o něj vlastně taky nestojím, ale nechci dětem vzít tátu.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
